chapitre #23 / Sobota, 30.5.
◦•●◉♥◉●•◦
Svoje pokusy se Chrisovi dovolat, jsem nevzdával ani následující den. Poslal jsem mu ještě několik zpráv, ovšem opět bez odpovědi.
Odpoledne se k nám stavil Lucas. Prohlásil, že musím přestat pořád myslet jenom na Chrise a vzal mě do kina. Je to vážně super kámoš.
Během filmu jsem aspoň na chvilku vypnul a na Chrise zapomněl...
Pak jsme společně ještě zašli na kebab, přestože jsme ho měli den předtím. Ale jak prohlásil Lucas, kebab se dá jíst každý den, v jakoukoliv hodinu a při jakékoli příležitosti.
Byli jsme venku až do setmění a pak šli k nám, kde jsme se společně s Kylie dívali na Poníky. Sice mi to připomnělo Chrise, ale alespoň jsem nemusel jít spát, protože bych o něm musel přemýšlet asi až do rána.
Vypadalo to, že se Lucasovi od nás opravdu nechce, protože když jsem ho ve dvě ráno vystrkoval ze dveří, nechtěl za žádnou cenu odejít. Rodiče i Kylie už dávno spali, s domněním, že Lucas je už dávno pryč a že já spím také.
Prý si o mně Lucas dělal starosti, ale neměl k tomu moc důvod. Nejspíš už na půl spal.
Vyšoural se na ulici a malátně se vydal domů. Teď jsem o něj měl strach spíš já, jestli se v pořádku vrátí domů, ale když celým člověkem narazil do pouliční lampy, plně se probral. Zakřičel něco ve smyslu, že je v pořádku a dál pokračoval už úplně bdělý.
Bál jsem se, že místo spaní budu celou dobu přemýšlet o Chrisovi, ale jakmile jsem lehl do postele, usnul jsem jako miminko.
◦•●◉♥◉●•◦
Neděle, 31.5.
V neděli ráno jsem měl v plánu spát minimálně do jedenácti. Jenomže když mě v šest ráno probudila Pinkie Pie svým Smile Songem, naděje na to, že bych se mohl aspoň trochu vyspat byly tytam.
Trochu mě překvapilo, že mám mobil nastavený nahlas, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem si ho tak nastavil, kdyby mi Chris náhodou volal. Chris...
Ještě v polospánku jsem se natáhl pro mobil na nočním stolku. Nějakým zázrakem se mi podařilo hovor típnout. Svalil jsem se zpátky na polštář a hluboce vydechl.
Za několik okamžiků se ovšem Smile Song ozval znovu. Otráveně jsem znovu sáhl po mobilu a tentokrát už hovor přijal.
„Panebože vždyť je neděle šest ráno! Co se sakra děje? Jde snad o druhou vlnu Ponykalypsy?" zamumlal jsem do telefonu a vyčkával.
Na chvilku se mi zase zavřely oči a hlava mi klesla na rameno, takže jsem moc nevnímal, když volající řekl moje jméno.
„Alexi?" ozvalo se znovu. Prudce jsem trhl hlavou, až mi křuplo v krku.
„Alexi? Jsi tam?" Chvilku mi trvalo, než jsem si přiřadil hlas k obličeji. Chris... Chris? CHRIS!
Během pár sekund jsem se probral.
„Panebože Chrisi!" vyjekl jsem.
„Chrisi, proč mi-" zarazil jsem se v půlce věty. Dával jsem si dohromady události posledních dní.
„Co se stalo?!" vyhrkl jsem najednou.
„Klid... potřeboval bych s tebou mluvit... prosím," řekl tiše Chris.
„Eh, dobře. O co jde?" zeptal jsem se a čekal.
„Ne po telefonu. Osobně..." řekl a odmlčel se.
„Fajn. Kdy? Kde?"
„Teď hned. V parku..."
„Dobře, už letím," povzdechl jsem si a típl hovor.
Zajímalo mě, co mi chce Chris říct, takže jsem vyletěl z postele a začal se oblíkat.
Zřejmě se jedná o něco fakt důležitýho, když mi to chce říct jedině osobně, pomyslel jsem si.
Během pár minut jsem byl oblečený a běžel po ulici k parku.
Slunce vyšlo asi už před hodinou, ale stále bylo celkem šero. Kontroloval jsem mobil co pár chvil, takže jsem se jen tak tak vyhnul pouliční lampě.
Ani ne za deset minut jsem celý udýchaný přiběhl do parku. Zatímco jsem se vydýchával, očima jsem hledal Chrise.
Chvilku jsem ho vůbec nemohl najít, ale pak jsem si všiml postavy sedící se sklopenou hlavou na jedné z laviček.
Chris.
Seděl na lavičce, kde jsme si dali poprvé pusu.
◦•●◉♥◉●•◦
ČTEŠ
can you feel my heart
Teen Fiction'O bože, už tě nikdy nenechám odjet,' zasmál jsem se a znovu si otřel slzy, které se mi draly do očí. 'Tak nenech,' odpověděl Chris a chytil mě za ruku. Usmál jsem se a kousl se do rtu. Chris se ke mně naklonil a spojil naše rty. Štěnátka, koťátka...
