Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

29. Svit měsíce

Začala mě bolet hlava, jako bych měla v hlavě znovu miliony střepů. Jsem snad mrtvá? Slyšela jsem pronikavý křik a pak vše ustalo. Tmu protnulo jasné světlo a přímo přede mnou se objevil měsíc. Zářivý, kulatý měsíc, jenž mi celý můj život dával naději a pocit bezpečí. Z něj se vynořila tmavá silueta ženy.
„Měsíc přichází." Pronesla  žena tajemně a opět zmizela. Světlo se stalo pronikavější, zavřela jsem oči, a když jsem je znovu otevřela stáli přede mnou má matka, Apollón, Zeus, Poseidón, Hádes, Dionýsos  a Cháron.
„Je čas to ukončit." Pronesl Charón a všech šest pozvedli ruce nad hlavu. Začali mluvit starou řečtinou nějakou kletbu nebo zaklínadlo.
„Rheio, pojď sem k nám."Řekla mi moje matka. Zvedla jsem se a pořád celá dezorientovaná došla do kruhu k bohům.
„Řekněte své proroctví." Přikázal Zeus.
„Když se mlhavý obraz potomku panny zjeví, přijde čas zkázy a zabíjení." Pronesla Artemis.
„Když se na bílém kameni kapky vína objeví." Řekl Dionýsos.
„Když se nebeské brány otevřou," pokračoval Zeus.
„pozná svět zlobu nezměrnou." Pronesli všichni.
Vypadali jako při nějakém obřadu.
„A nikdy už nebude času více,"Řekl Apollón.
Není teď řada na mně? Matka se na mě vřele usmála a pobídla k mluvení. Fajn. Tak asi je.
„musí se čekat do měsíce." Dopoveděla jsem váhavě.
V tu chvíli mě opět pohltilo pronikavé světlo, když jsem znovu otevřela oči, byla jsem spolu se všemi v chrámu. Stáli jsme společně s bohy kolem Urana, žádné příšery kolem už nebyly a my jen stáli a dívali se na to, jak se pod titánem propadá podlaha a on padá do hlubin.
Příšery, které držely mé kamarády v pasti se najednou rozutekly a my byli volní. Najednou, jakoby se svět znovu rozzářil. Tmavá mračna zmizela a objevily se teplé sluneční paprsky. Rozhlédla jsem se po spoušti kolem. Ariana ležela na zemi v kaluži krve, bez známky života. U  ní stál Eliott a snažil se ji probudit.
Nebyla jsem schopná kohokoliv vnímat. Rozběhla jsem se k bezvládnému tělu mé nejlepší kamarádky a začala s ní divoce třást. Bez odezvy. Ne, tohle se nemohlo stát. Ariana nezemřela jen si ze mě určitě tropí blázny a za chvíli se probudí.
„Rheio, pojď." Promluvil Nicův hlas jemně. Ale já nechtěla odejít. Chtěla jsem ji zachránit. Chtěla jsem jí dát svůj život aby mohla žít. Začala jsem nekontrolovatelně vzlykat. Nico mě s pomocí Willa odtáhli pryč z chrámu. Venku seděl na zemi Eliott, kolem něj všichni naši kamarádi ho utěšovali. On je ale nevnímal. Vzlykal a naříkal.
Najednou se chrám rozzářil prudkým světlem. Světlo zářilo víc a víc, až najednou, znovu utichlo. Před očima jsem měla jen mžitky, když jsem se trochu vzpamatovala,
chvíli jsem si myslela, že jsem se snad úplně zbláznila. Protože jsem viděla přicházet mého tátu s Arianou, jenž se o něj opírala a smála se jakoby se vlastně vůbec nic nestalo a ta krev, kterou měla po celém těle nebyla ani její.
Viděla jsem Eliotta, který vyběhnul proti nim aby se ujistil, že se mu to jen nezdá. Táta je nechal aby jim dal soukromí a přišel až ke mně. Silně mě obejmul, já ale nebyla schopna pohybu. Dívala jsem se na živou Arianu, objímající se s Eliottem. Za nimi se objevili všichni zmizelí bohové. Ariana se mezitím odtrhla z Eliottova sevření a vyměnila ho za ten můj.
Já stále nevnímala.
„Haloo, země volá Rheiu! Snad Uranos nesmetl tvůj mozek s sebou dolů do Tartaru!" Smál se přízrak mé nejlepší kamarádky.
„A-asi smetl. J-já tě vidím." Mumlala jsem potichu. Zněla jsem jako blázen, což já vlastně jsem.
„Já tě vidím taky. Vím, že to zní šíleně, ale Cháron mě poslal zpátky na zem. Prý ještě není můj čas a musíme slavit." Zasmála se vesele Ariana.
„Štípni mě, jestli se mi to nezdá." Promluvila jsem se slzami v očích.
„Au!"
„Potřebuje madam ještě jedno ujištění?"
„Ariano!" Vykřikla jsem a konečně ji objala. U všech bohů! Ona žije!
Aria se jenom smála a mé silné objímání mi vesele oplácela. Po chvilce se do našeho objetí přidali všichni, teda až na bohy, samozřejmě, stáli jsme všichni v hromadném objetí a užívali si společnou chvilku vítěztví. My ho porazili. Porazili jsme Urana a jsme všichni živí!