Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

14. Podivný vyhazovač

Byl poslední den našeho pobytu v Chicagu. Za těch pět dní jsme prošli mnoho míst, ale vesměs jsme se skoro vůbec nic nedozvěděli. Jediné čeho jsme docílili, byly další a další nezodpovězené otázky. Ani náznak k tomu, proč byl Dionýsos unesen, ani proč se rapidně rozmnožily nestvůry. Prostě nic.
Zbývalo nám už jen poslední místo na prozkoumání. A musím říct, že jsem se na něj těšila nejvíce.
Bylo jím Chicagské divadlo, vyhlášené široko daleko svými nezapomenutelnými představeními.
Ale my tam nejdeme kvůli představení, i když by se mi to velice líbilo. Jdeme tam kvůli tomu, že se tam prý dějí divné věci.
Johny vyprávěl, že když tam nedávno byl se sestrou a se svým otcem, který tam měl nějaké jednání, tak spatřil záhadného může, jenž vypadal jako býk a napůl člověk. Začal se tam dohadovat s ženskou, která vypadala, jako nějaká čarodějnice z hororu a prý mlela něco o důležité pomstě bohům. Myslel si, že šílí, ale jeho sestra to prý viděla taky.

Jen co jsme dorazili do divadla, údivem nám všem doslova padla brada, až někam do hlubin Tartaru.
Nejen že hned u vstupu nás uvítala majestátní stavba s fialy na římsách, reliéfy na fasádě, ale i krásný obloukový portál, uvnitř nás čekala mnohem krásnější podívaná. Obrovská místnost laděná do zlaté a červené barvy vzbuzovala v mém srdci jakýsi pocit bezpečí, zatímco velký, křišťálový lustr zavěšený na stropě dodával této scenérii dokonalý, elegantní vzhled. To všechno doplňovala červená, na první pohled určitě pohodlná sedadla podél celého obvodu sálu, která jakoby hlásala, že ať už půjdete na jakékoliv představení, bude to jedna z vašich nejkrásnějších vzpomínek.

Myslela jsem si, že si koupíme lístky, ale paní u pokladny nás slušně řečeno poslala do háje s tím, že lístky došli. Zklamaně jsme už chtěli odejít s nepořízenou, když v tom jsem si vzpomněla na zneviditelňovací prášek od Héfaista.
Zašli jsme nenápadně za roh, kde si každý dal jednu tabletku do pusy. Okamžitě jsme se stali neviditelnými a mohli tak bezpečně projít kolem dámy u pokladny. Sice jsem si připadala trošku jako pašerák nebo nějaký zloděj, co vykrádá banku, ale musím říct, že mi to bylo upřímně jedno. Nemuseli jsme alespoň platit.

Dnešní představení byl koncert skupiny Boney M. neznala jsem je, ale byl vyprodán celý sál, takže pravděpodobně je to nějaká hodně dobrá skupina.
Sedli jsme si na volná místa, které díky bohům, byli relativně u sebe. Náš plán byl jednoduchý, pozorovat obezřetně okolí a všimnout si čehokoliv nápadného.

Na pódium vstoupily ženy s tmavou pletí. Pravděpodobně pocházející z Afriky. Co já vím. Každopádně spustily dech beroucí koncert, i přesto, že hráli poněkud starší skladby se mi jejich zpěv svým způsobem líbil.
Poslouchali jsme se zaujetím jednu skladbu za druhou a na malý moment úplně zapomněli, proč tu vlastně jsme. Dokud se před námi nevynořil podivně vypadající týpek s vlasy učesanými tak, že vypadal jakoby měl ve skutečnosti dva rohy.
Leo stihnul utrousit celkem trefnou poznámku o tom, že vypadá jako rozzuřený býk, dokud na nás muž nezačal vyloženě vrčet, že jsme se sem vloupali a okamžitě nás odtáhl pryč, přičemž ostatní lidé v místnosti, včetně skupiny Boney M. z nás nepustili oči.
Očividně naše maskování právě vypovědělo službu.

Chlápek s rohy nás dotáhnul až do nějaké šatny, soudě podle všech těch věšáků, na kterých bylo pečlivě vyskládané oblečení všeho druhu. Od normálních kalhot, po gotické šaty s objemnou sukní.
Čekala jsem, že spustí brblání o tom jak jsme nevychovaný, a že zavolá policii. Prostě klasický kecy.
Jenže on se jen vítězně zašklebil, přešel ke dveřím, které následně zamknul a zůstal otočený zády k nám.
Vyměnila jsem si s Arianou udivený pohled. Tohle se mi ani trochu nelíbí.
„Ehm, pane?" Zeptal se opatrným hlasem Leo.
Muž se najednou pomaličku otočil a mně omylem unikl zděšený výkřik.
Před námi stál býk! Tedy ne přesně býk, spíš jen býčí hlava s tělem svalnatého muže, kterého by se bál kde jaký kulturista.
„Minotaur? Jako vážně?!" Vykřikl zděšeně Percy.
Než však stačil kdokoliv z nás nějak zareagovat, vrhnul se Minotaur do útoku. Bleskurychle jsme vytáhli své zbraně a začali s býkem bojovat.
Bojovala jsem z jedné strany vedle Willa, který stejně jako já, vrhal na příšeru šípy a z druhé se snažil urputně bojovat Johny, i přes to, že jaksi zaostával.
V jednu chvíli, kdy jsem od býčka schytala pořádnou ránu do brady jakousi dřevěnou palicí a snažila jsem se rozehnat hvězdičky kolem mé hlavy a zároveň se ujistit, že mám stále všechny zuby pohromadě se Minotaur naposledy rozmáchnul a nebohého Johnyho doslova vytáhnul za nohy nahoru. Ten byl tak v šoku, že se nesnažil ani nijak bránit. Jen s vyděšeným výrazem zíral na křížence, který se mu tlemil do tváře a něco mu šeptal.
Zřejmě jak si ho dá k obědu.
Zůstali jsme nehybně stát, jelikož ani jeden z nás nechtěl, aby se Johnymu něco stalo.
No, možná tak Eliott by si to tajně přál.
„Pusť ho na zem, ty telecí hlavo!" Zařval Leo a pokusil se býka propíchnout vejpůl.
Ten se ho jen mávnutím ruky, jako by byl jen otravný hmyz, zbavil tak, že Hispánec skončil pod jedním z věšáků, který na něj následně spadnul a on se tak ocitl pod vrstvou starých šatů.
To rozzuřilo nás ostatní a začal opět boj, při kterém značně vyhrával Minotaur. Ale najednou jsem spatřila Willa, jež se nějakým záhadným způsobem dostal až na záda obludy, jenže v tu samou chvíli odněkud Johny vytáhnul dýku, kterou chtěl se vší pravděpodobností trefit býka do hlavy, ale bohůmžel se mu do cesty připletl Will a dýka netrefila hlavu býka, nýbrž Willa, který bolestně zaskučel a začal padat dolů. Uslyšela jsem Nicův výkřik, smíšený se zlostí. Vyšplhal se monstru na záda a probodnul ho na dva kusy. Na to, jak dlouho jsme s ním bojovali to teď šlo celkem rychle. Minotaur se proměnil v prach a zmatený Johny dopadnul tvrdě na zem.
Všichni jsme se okamžitě nahrnuli kolem Willa, jemuž se na břiše rýsovala krvácející rána od Johnyho dýky. Apolónovec dýchal jen velmi mělce a jeho oči byli zavřené.
„Wille! Hej, no tak. Neomdlívej!" Promluvil k němu Nico, v očích měl starostlivý výraz, zato Eliott, který stál hned vedle, hodil vražedný pohled na náš nový přírůstek.
„Bakere, proč si po něm házel dýku!" Zařval naštvaně Eliott, ani to neznělo jako otázka, spíš jako vyštěknutí.
V tu ránu se na poloboha stojícího o kus dál upřeli snad všechny pohledy.
Johny se pod náporem všech těch pohledů lehce zachvěl.
„Já- já nechtěl trefit Willa, přísahám!" začal se obhajovat.
„Nevěřím ti ani nos mezi očima, ty kryso!" Odpověděl mu Eliott rozzlobeným hlasem.
„To by stačilo, Eliotte. Johny to jistě neudělal naschvál! " Zastala se Johnyho Ariana, ten se na ní vděčně usmál.
„No jasně, Mayesová, zase se ho zastávej, že? " Odpověděl Eliott s podrážděním.
„Můžete se přestat dohadovat jako manželé po třiceti letech a podat mi nektar a Ambrózii?" Vyštěknul na ně Hádův syn, přičemž Arianu přerušil ve vyřknutí nové poznámky.
Místo toho Ariana sáhla do batohu, kde měla zásoby Ambrózie a podala je Nicovi. Poté se nám podařilo jakž takž krvácení zastavit, jenže Will byl pořád bledý jako stěna.
„Musí k lékaři! " Řekla rozhodně Anabeth.
„Ale nemůžeme ho vzít do normální nemocnice, jak bychom to vysvětlovali?" Zeptal se Percy.
„A co ho vzít k panu Maisnerovi?" Nadhodila s nadějí Ariana.
„K mému tátovi? Uvědomuješ si, že je zvěrolékař?" Podívala jsem se na ní tázavým pohledem.
„Není jen obyčejný zvěrolékař, ale jak se dostaneme z Chicaga do Wisconsinu?" Odpověděla mi Anabeth.

Počkat, cože myslela tím, že není obyčejný zvěrolékař? Já snad jsem jeho dcera a vím co dělá můj otec za práci, ne?

„Něco mě napadlo." Pronesl Nico a třikrát zapískal na prsty, přičemž se v místnosti objevil velký černý pes, neboli Kerberos, ale ne jen tak leda jaký, byla jím paní O'Leyarová, mazlíček našeho tábora.
Jen co nás spatřila začala radostně vrtět ocáskem. Jen Johny na ní vykuleně civěl.
„Snad nemyslíš to, co si myslím, Nico?" Zeptala se opatrně Anabeth.
„Jinou možnost nemáme, kdybych vás měl přemístit všechny já, bylo by to velmi vyčerpávající, obzvláště pro Willa. Tohle bude přeci jen rychlejší způsob. " Odpověděl Nico a vrhnul na svého kamaráda starostlivý pohled. „Doufám, že to zvládne. "
Nechápala jsem, kam tím míří. Hold jsem mezi nimi pořád nováček, co se má ještě hodně co učit o tomhle světě.
„Paní O'Leyarová, zvládla byste nás přemístit do ordinace Laima Maisnera?" Zeptala se Ariana kerbeří slečny, ta jen zaštěkala na souhlas.
Urychleně jsme zhotovili pro Willa provizorní nosítka, které jsme poté přimontovali za obojky paní O'Leyarové. Poté se každý z nás pevně chytil a vše kolem se ponořilo do tmy. Měla jsem pocit, jako by se vše kolem mě sevřelo.
Než jsem však začala panikařit, barvy se opět vyjasnily a my stáli před, mně, až moc známou budovou.-Budovou hlásající název: „U Zraněného jelena a Starostlivé srnky.