Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

27. Avengeři

New York se stal doslova bitevním polem. Všechno kolem bylo v plamenech. Ulice byly pobořené, domy rozmeteny na popel. Vypadalo to jako kdyby se Avengers tým utkal s Armádou Lokiho , a my byli ti Avengeři, kteří bojují za záchranu lidstva. Měla bych být šťastná, vždycky jsem si chtěla hrát na to, že zachraňuju svět. Jenže je celkem rozdíl, než když se díváte na televizi a pak tomu čelíte v reálném životě. Koho by napadlo, že budu bojovat proti starověké obludě a dědkovi co má být dávno pod drnem? Mě teda ne.
Dívala jsem se kolem sebe a pozorovala všechny ty příšery, které nemilosrdně mučily a zabíjely nevinné lidi. Oddechla jsem si, když mi došlo, že příšer je podstatně méně, a že Charón dodržel slovo a znovu dělá svou práci tak jak má. Bojovali jsme všichni, od řeckých polobohů po římské, a dokonce i agenti splnili co slíbili a bojovali spolu s námi proti příšerám. Vzpomínám si, jak jsem si dříve myslela, že moje matka je nějaká agentka FBI a proto se o mě nemůže starat. Ani ve snu bych  nepomyslela, že je to ještě něco mnohem horšího, že je to bohyně stará tisíce let a můj otec, že je potomek jejího milence. Všechno je to tak komplikované. Mám zabít Urana, ale nemám sebemenší tušení, kde se schovává. Jediná možnost jak ho přilákat k nám je zabít co nejvíce jeho spojenců. A doufat, že ho to přinutí se ukázat.
Běžela jsem podél ulice Bleecker street, když v tom se na mě zpoza domu vyřítil nějaký tříhlavý obr a doslova mě povalil na zem. Vykřikla jsem tak moc, že mu snad praskli všechny ušní bubínky co měl, ale asi to nemělo cenu, jelikož po mně automaticky vychrlil oheň. Stihla  jsem si zakrýt obličej, ale schytaly to moje ruce. Zase. Malém by mi je byl uškvařil na popel, kdyby se neobjevil Travis, který po něm hodil kamenem, čímž se obrova pozornost obrátila na  něj.
„Rheio, najdi Urana já se o Kákose postarám!" Křiknul na mě polobůh a začal s obrem zápasit. Nechtěla jsem ho tam nechat, vypadal hrozně. Po obličeji mu tekla krev a sám vypadal, že každou chvíli omdlí. „Notak Rheio, nemáme čas zastav ho co nejdřív!" Křičel zoufalým hlasem. Obr ho pomalu tlačil na zeď, otevírajíc všechny tři tlamy se ho chystal sežehnout za živa. Popadla jsem jeden ze svých šípů a vystřelila na místa obrova srdce. Nemohla jsem dopustit aby se z mého kamaráda stala topinka.
„Díky, ale teď už běž!" Oddechl si, když ho pokryl zlatý prášek.
Tentokrát jsem poslechla. Rozběhla jsem se najít toho senilního dědulu, co se chystá ovládnout svět. Cestou jsem zahlédla ještě pár příšer, ale ani jedna si mě příliš nevšímala. Běžela jsem přímo do katedrály svatého Patrika, protože to bylo jediné možné místo, kde by se mohl Uranos schovávat, když má tak rád ty chrámy. Nevěděla jsem jestli mám pravdu, ale něco mi říkalo, že ano. Že tam určitě bude.
Myslela jsem si, že do katedrály přijdu úplně normálně, ale to by mi do cesty nemusela vběhnout Camphellová. Vážně, já tu ženskou nesnáším! Kolikrát jí mám ještě zabít aby mi dala pokoj?
„Konečně sssi tě můžu vychutnat, polobožssská." Syčela na mě s děsivým úšklebkem ve tváři bývalá učitelka matematiky. Diví se mi snad ještě někdo, že tak nesnáším matiku? Však ta učitelka mě chce doslova sežrat už od první chvilky co mě spatřila poprvé!
„Tak si to zkus, Křivá včelí držko." Odpověděla jsem přezdívkou, kterou jsme jí nazývali ve škole.
Camphellová zrudla vzteky. „Jakže sssi mě to nazzvala?" Zařvala a v mžiku se proměnila v hydru.
„Křivá včelí držko!" Vykřikla jsem na příšeru, která po mně vzápětí skočila. Nezbývalo mi nic jiného, než bojovat s mečem, ale snad už s ní bojuju naposledy a Cháron si jí v Tartaru ponechá alespoň na sto let. Hydra syčela a šlehala oheň všude kolem mě, zdála se mi o mnohem silnější než když jsem s ní bojovala poprvé, ale já se nehodlala vzdát.
„To máš za ty pětky, které si mi pořád dávala!" Křikla  jsem a pomocí luku, který jsem si zapálila o všudypřítomný oheň jsem vystřelila po její hlavě. „ Tohle za to, že mě kvůli tobě vyrazili ze školy!" Vystřelila jsem po druhé hlavě. „A tohle za mého tátu!" Vykřikla jsem naposledy a spálila i tu třetí poslední hlavu.
Za mnou se ozvalo tleskání.
„Působivé." Pronesl Johny Baker se sarkastickým tleskáním.
Vrhla jsem na poloboha vražedný pohled. Neřekla jsem ani půl slova a vrhla se přímo na něj. Nebýt jeho, Uranos by nikdy nevyhrál!
„Wow, brzdi holka. Chci si promluvit." Zastavil mě a slizce se usmál.
„S tebou si já povídat nehodlám, pitomče." Odpověděla jsem a namířila šíp, on mi ho ale nějakým záhadným způsobem vyrazil z rukou, aniž by se jakkoliv pohnul.
„Jak si to..." Nedořekla jsem údivem větu.
„Tohle získáš, když se přidáš k našemu pánu. Neomezené možnosti." Usmál se Johny, v ruce svírajíc můj šíp. Chtěla jsem si vzít jinej a střelit po něm, ale můj toulec byl prázdný. Johny se podíval s pobaveným úšklebkem na svoje ruce, kde držel všechny mé šípy. „Hledáš snad něco?"
Zaječela jsem zlostí a vyrazila proti němu, ale nedokázala jsem se pohnout, jakoby mě svírali neviditelné ruce.
„Působivé, že?" Zasmál se Baker. Smích ho ale rychle přešel, když se pod ním propadla zem a moje šípy se rozsypali kolem.
„A co říkáš na tohle?" Ozval se Nicův hlas. Stál na střeše katedrály a shlížel na poloboha pobaveným pohledem. „Tohle získáš zase tréninkem." Zasmál se Nico a vzápětí se objevil před Johnym, který se pomalu sbíral ze země.
„Táhni do Tartaru, kreténe!" Zanadával Johny a vrhnul se proti Nicovi. Ten se pouze usmál a Johnymu se vyhnul.
„A odkud si myslíš, že jsem přišel?" Zasmál se znovu polobůh. Pouhým mávnutím ruky vytvořil Nico díru, ze které začali vylézat kostlivci, kteří se seskupili kolem Johnyho a doslova ho vtáhl do podzemí.
„Co s ním teď bude?" Zeptala jsem se zvědavě Nica.
„Se vší pravděpodobností taky kostlivec." Pokrčil rameny a sehnul se aby mi sesbíral mé šípy, které mi následně podal.
„Poraž ho." Zašeptal potichu a zahleděl se mi do očí. Pocítila jsem hrozné nutkání ho znovu políbit jako tenkrát, v římském táboře. Dodala jsem si odvahy a poloboha opravdu políbila. Tentokrát nás žádný Leo nepřerušil. Byli jsme jen my dva. V tuhle chvíli jsem nemyslela na Urana, ale jen na toho poloboha přede mnou, který mě ohromil už při prvním setkání.

Wow, pořád žiju! Řeknu to upřímně, bylo těžké teď psát. Stalo se toho hodně, nejen v mé rodině, ale i s wattpadem.... Jak jistě někteří víte, malém jsem ztratila tenhle profil, kvůli nějakým hackerům nebo co. Díky bohům, se mi s pomocí jedné milé slečny podařilo vrátit vše zpět,za což jsem nehorázně vděčná. Nevím co bych dělala, kdybych tenhle profil na dobro ztratila. Každopádně jsem v plné parádě zpět a tato kniha se blíží ke konci!
Christine__Stark