Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

17. Morfeovo varování

Kráčím temnou chodbou. Za sebou slyším řev příšer a bolestný nářek muže.
V hlavě mi hučí a srdce bije jako o závod.
Nevím zda to vychází z venku nebo odněkud z chodby, ale připadá mi, že zvuky jsou přímo za mnou a neustále mě pronásledují.
Na konci chodby spatřím velké černé dveře s těžkým klepadlem ve tvaru orla. Pomalu,  jako bych byla něčím ovládána, otevřu dveře.
Ze začátku mě oslepilo prudké světlo, jež osvětlovalo místnost, ale po chvíli si mé oči navykly a já mohla vidět jakéhosi starce s dlouhým bílým plnouvousem, který mu splýval zároveň s vlasama. Přes pravé oko měl pásku a seděl na nějakém kovovém trůnu, na jehož opěradlu seděli dva havrani.
Vypadal jako pirátský Gandalf. To jsem se přenesla do světa Tolkiena nebo co?

„Vítám tě, Rheio, dcero Artemidina. " Promluvil  pirátský Gandalf hlasem mého táty.

Vykulila jsem na staříka oči. Nechápu, jak Gandalf může takhle mluvit!

„Jsem Morfeus. Bůh snů. Přišel jsem, abych tě varoval. Začíná se probouzet nepředstavitelné zlo, které má moc svrhnout bohy z Olympu." Pokračoval stále se stejným hlasem.

Mohl by laskavě přestat imitovat tátu? Je to dost nepříjemné vidět Gandalfa s hlasem vašeho otce.

„Neděs se mého vzhledu a ani mého hlasu. V této podobě ční mé varování. Musím už jít. Ani sny už nejsou bezpečné." Jen co to dořekl místnost se rozplynula a já se s trhnutím probudila.

Stále jsem byla u krbu. Kolem mě ještě všichni spali. Vypadali spokojeně. Connor se dokonce ze spánku usmíval. Jen jsem se slabě usmála a zamířila jsem si to do kuchyně pro nějaké pití.
Netuším, co měl ten můj sen znamenat. Morfeus říkal, že v jeho podobě vězí jeho varování. To nás jako napadne Gandalf s hlasem táty?  Nebo se můj táta změní na Gandalfa?
Ne, bude za tím něco víc. Ale co?
 
Stála jsem u linky se sklenicí vody v ruce. Oči jsem upírala z okna, kde pořád běsnila bouře, ale Týfona jsem už neviděla. Třeba odešel a nebo nám bohové opravdu přišli na pomoc. Každopádně za sebou zanechal pořádnou spoušť. Vylámané stromy, zničená brána...
Počkat.
Zničená brána?
Neznamená to, že byla narušena ta ochrana, o které mluvil táta s Cheirónem?
Kdyby ano, co to znamená?
Budou nás moct teď napadat nestvůry i doma?

Na mojí otázku jsem dostala hodně rychle odpověď, jelikož před oknem se objevila hlava chiméry. Přesněji řečeno, její část, a to ta lví.
Zírala na mě děsivým, skoro až hladovým pohledem a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, skočila zavřeným oknem až do kuchyně. Prudký naráz mě odhodil stranou a tělo mi zasypaly střepy, jen tak tak jsem si stihla zakrýt hlavu, ale cítila jsem, jak mi začíná stékat krev od drobných rankách na rukou.
Chiméra se nebezpečně blížila, chtěla jsem si sáhnout na krk a vzít si svůj luk a šípy, ale obluda mě chytila do svých pařátů a drtila mi snad veškeré kosti v těle. Nebyla jsem schopná jakkoliv křičet, natož pak se hýbat. Zírala mi do očí, ty její byly plné hněvu a zloby. Byl to ten nejhorší pohled, jaký jsem dosavaď viděla. Všechny ty hlavy, všechny ty oči, koukaly jen na mě. Ani tenkrát na tom záchodě, kdy jsem potkala chiméru poprvé, to nebylo tak děsivé.
 
„Pusť ji! " Ozvalo se znenadání. Kdybych mohla dýchat, oddechla bych si, protože ten rámus asi musel všechny probudit a teď tady stáli v plné zbroji.
Ten hlas patřil Arianě, mířila na ní svým mečem, stejně tak jako ostatní. V čele s mým tátou, který držel nějaký prak.
Nikdy jsem ho s ním neviděla.
Chiméra na ně jen zavrčela a sevřela svůj stisk o něco pevněji, až jsem zalapala po vzduchu, kterého bylo už tak málo.
„Pusť mojí dceru, ty mrcho! " Zařval táta a společně s ostatními zaútočili na obludu. Ta sebou mírně cukla, ale potom se vzpamatovala, mě odhodila do rohu a začala se věnovat boji.
Já začala popadat dech, rozkašlala jsem se z nedostatku vzduchu.
Ranky na rukou krvácely víc, než jsem si zprvu myslela. Zatočila se mi z toho hlava, ale nesmím je nechat bojovat samotný!
Sáhla jsem si na krk, kde jsem konečně mohla nahmatat řetízek od matky. Za malou chvilku jsem už v ruce držela šíp s lukem a mohla se přidat do boje. Sice mi bylo špatně, točila se mi hlava a já myslela, že každou chvíli omdlím, ale adrenalin v krvi byl silnější. Střílela jsem do příšery jeden šíp za druhým, nehledě na to, kam dopadne. Ostatní taky bojovali ze všech sil, ale chiméra se zdála neporazitelná. Všichni začínali být unavení. Když v tom, jakoby mávnutím proutku, chiméra zmizela. Prostě se vypařila a zbylo po ní jen rozbořené okno a pár unavených polobohů v čele s veterinářem.

„Co to u všech bohů mělo znamenat?" Zeptal se Eliott udýchaným hlasem.

„Znamená to, že ochrana je zničena." Odpověděl zdrceně táta s pohledem upřeným na kovovou bránu.

„Takže to znamená, že po nás teď půjdou nestvůry? " Zeptal se pro změnu Nico.

Ale na tuto otázku už nikdo neodpověděl, jelikož se ozval zděšený hlas Ariany: „Kde je Johny?"

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že od té doby, kdy začal bojovat  jsem ho vlastně neviděla.
Co když je mrtvý? Ne, počkat. To by tady bylo jeho tělo. Tak ho snad unesli? Ale k čemu?
„Bojoval vedle mě. Ale potom jsem se musel vyhnout ohni chiméry. Nevím jestli to Johny stihnul taky. " Ozval se Will.
„Chceš říct, že je možná spálený na prach?" Zděsila se Ariana.

To snad ne! Ne, to určitě ne! Musíme ho přeci najít! Ona ho určitě unesla!

„Musíme ho najít!" Vykřikla jsem.

Ranky na rukou stále tekly a mně z toho bylo vážně špatně, ale strach o kamaráda a adrenalin, který mi stále koloval v žilách mi nedovolil omdlít.

„Tobě bychom měli v prvé řadě ošetřit ty ruce. Ztrácíš hodně krve, vypadáš jako stěna!" Zděsil se táta a okamžitě mě posadil na židli, vzal si svou obsáhlou lékárničku a začal ranky ošetřovat. Díky bohům, to nebylo zase tolik hluboké, takže mi nic šít nemusel  a jen mi ty nejhlubší zalepil. Alespoň nebudu mít další jizvy. Stačí, že mám tu pod okem. Jedna památka na mou první výpravu bohatě stačí.

„Co budeme dělat? " Zeptala se Anabeth přišrkceným hlasem. 

„Dáme vědět do tábora a nezbyde nám nic jiného, než chránit naši pevnost sami." Odpověděl táta. Zněl jako nějaký řecký hrdina. No čemu se vlastně divím, vždyť jeho předek byl Orion.

„To nám to pěkně začíná. " Ušklíbnul se hořce Leo.