4. Playboy z temnoty

538 18 0
                                    


Běžela jsem temným lesem. Větvičky stromů mě šlehaly do tváře, zakopávala jsem o kořeny, ale běžela jsem dál. Něco je přímo za mnou, nevím co, ale musí to být něco obrovského, protože stromy  se pomalu bortí. V uších mi podivně hučí, a jediné co slyším je nepříjemný jekot muže a šepot. „Zaplatíš, zaplatíte všichni! Nepřežije nikdo! Jen budu vládnout celému vesmíru!" Ozývalo se za mnou, až mi běhal mráz po zádech. Najednou se přede mnou objevil obrys-něčeho, nevím co to má být. Člověk? Obr? Zvíře?- Pohltila mě nesnesitelná bolest hlavy, zaslechla jsem mužský křik, jako kdyby ho někdo vraždil. A pak najednou tma.

Prudce jsem se vyšvihla do sedu. Palčivá bolest hlavy neustávala a já měla pocit, jakoby se měla roztříštit na milion kousků.
Svou pozornost jsem přesměrovala na okno, kde byl perfektně vidět měsíc v úplňku. Najednou mě zaplavila vlna úlevy. Nevím jestli to bylo úplňkem, nebo něčím jiným, ale pohled na měsíc mě uklidnil natolik, že jsem znovu upadla do říše snů a žádné noční můry, už mě netrápily.

Probudilo mě zběsilé řvaní, ať vstanu. Mé oči se odmítaly otevřít. Ten někdo, se ale nevzdal. Vytrhnul mi mou teploučkou peřinku a mě pohltila zima. Naštvaně jsem odlepila víčka, abych se mohla podívat na toho vetřelce co mě ruší od blahodárného spánku.
„No konečně! Už jsem myslel, že si snad zakletá šípková Růženka, kterou budu muset probudit polibkem! A věř mi, já bych to neudělal." Nad mojí postelí se skláněl Eliott, Aresův syn. Na tváři mu hrál arogantní úsměv.
„Pohni si, za chvíli je snídaně a pak máš se mnou výcvik! A obleč si tohle!" Zavelel. Podal mi jakési brnění a odkráčel pryč z mého srubu.
Při jeho slovech jsem si uvědomila, že od včerejší snídaně jsem vlastně nic nejedla, můj žaludek mi o tom taky dával vědět hlasitým kručením.
Namáhavě jsem se vyhrabala z postele. Ani mě nenapadlo přemýšlet, co si to na sebe beru. Prostě první co bylo na ráně. Jakési černé legíny, oranžové táborové tričko a bílá mikina. No, ta kombinace vypadala v celku komicky, ale na tom nesejde. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku a mohla vyrazit vstříc snídani.

Došla jsem do jídelny. Skoro u každého stolu jich bylo plno. Nebo tam aspoň někdo seděl, až na dva stoly úplně v zadu zeli prázdnotou, něco mi říkalo, že tam si mám sednout. Vůbec se mi tam nechtělo, ale nic jiného mi nezbylo.   Nabrala jsem si misku s Müsli. Chtěla jsem si vzít i nějaké pití, ale žádné jsem neviděla. To tu jako nepijou?
„Stačí si jen představit na co máš chuť." Ozval se hlas za mnou.
Byla to dívka se zrzavými vlasy a smaragdovýma očima, takové oči se vidí málokdy. Lehce se usmála a pak se jí v rukou objevila sklenice džusu. Poté zamířila k jednomu z prázdných stolů. Nedůvěřivě jsem si představila sklenici s malinovou šťávou a světe div se, ono se to opravdu objevilo!
Už, už jsem se chtěla posadit k jednomu z těch prázdných stolů a pustit se do jídla. Když v tom se všichni začali zvedat a mířili k ohni. Každý tam dal kus svého jídla a pak se spokojeně vrátili na místo. Sice jsem netušila, proč to jídlo pálí, ale tak abych nebyla jediná, zvedla jsem se taky. Došla až k tomu ohni. Své jídlo se mi tam ale dávat nechtělo.
„Na co čekáš? Musíš tam hodit nejlepší kousek tvého jídla, jako takové poděkování našim božským rodičům." Promluvila na mě Ariana, která se objevila za mnou. Dívala jsem se, jak do ohně hází kus toastu.
„Dobrou chuť mami." Zamumlala tiše a svůj zrak upřela na mě, na nic jsem nečekala a s neochotou vhodila trochu Müsli s mlékem.
„To nemají svého jídla dost?" Zamračila jsem se na hořící Müsli. Taková škoda!
„To nejspíš jo, ale prej milují tu vůni. Vím, je to zvrácený." Zasmála se Ari a zamířila si to zpátky ke svému stolu.
Já udělala to samé, i když s jistou nechutí. Nenávidím, když musím jíst sama. Zvlášť, když se všichni velmi nápadně otáčejí mým směrem a pořád dokola si něco šuškají mezi sebou.

Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví Kde žijí příběhy. Začni objevovat