Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

21. Bitva o vítězství

Když za mnou přišel Nico, překvapilo mě to. Nečekala bych, že za mnou přijde zrovna on, ale i tak jsem byla ráda. Dokázal mě nějakým záhadným způsobem uklidnit, což se mnohdy nepovedlo ani Arianě a to mě zná ze všech přítomných lidí nejdéle.
Jenže to pořád nemění nic na tom, že jsem zodpovědná za to, že můj táta je pryč. Musím ho zachránit. Ať ho unesli kamkoliv, prostě ho najdu.

Táborem se ozvala ohlušující rána. Znělo to, jakoby někdo útočil na ochranou bariéru. Byl slyšet řev draka, jež měl chránit rouno na Tháliině borovici. Teď mě napadá, zajímalo by mě, proč se to tak jmenuje.
Nemohla jsem nad tím přemýšlet déle, protože se ozvala další rána, tentokrát o něco silnější. Rychle jsme se zvedli a běželi se podívat co ty rány způsobuje. Málem jsem s sebou sekla, když jsem spatřila příčinu.
Za branou tábora stálo tak tucet příšer všeho druhu. Narážely do Tháliiny borovice a ta se pod náporem nebezpečně otřásala. Všichni táborníci se shromáždili na vrchu a nervózně koukali na dění venku. Doslova jsme čekali na smrt. Každou chvíli mohl strom spadnout a tím by se zničila i naše ochranná zeď, která nás chrání od okolního světa. Nechtělo se mi jen bezradně přihlížet, ale nic mi nezbývalo. Když v tom, drak i strom padnul a první příšery se začaly probojovávat k nám. Bylo to jako z těch akčních filmů, kdy se dvě armády rozběhnou proti sobě a bojují na život a na smrt.
Strefovala jsem jednu příšeru za druhou, jenže jich bylo tolik, že to nemělo skoro žádný efekt. Navíc Cháron je všechny automaticky posílal zpátky, takže měly přesilu. Vypadalo to beznadějně, ale my museli za každou cenu ochránit truhlu, která vlastně ani teď nevím, kde je.
„Rheio, amfiteátr! " Zakřičel na mě Cheirón, jež bojoval s chimérou.
Ta truhla musela zůstat v amfiteátru!
Rychle jsem se tam rozběhla. Bohužel, přišla jsem pozdě. U truhly stála mně tolik známá a nenáviděná osoba. Campbellová.
- Učitelka matematiky. -
Bohové, co ta tady dělá?!
„Ach Rheio, ráda bych vám oznámila, že máte vyhazov ze školy. " Ušklíbla se škodolibě.
Ty její krysí oči mi připadaly mnohem hnusnější než kdy dřív. Natáhla jsem tětivu a zamířila na ní šíp.
„Ale notak, slečno Maisnerová, věřím, že se dokážeme dohodnout."
Ten její sliszký úsměv mi doslova drásal nervy. Měla jsem chuť jí šíp prohnat hlavou.
„S vámi už nikdy." Odpověděla jsem podrážděně.
Chtěla jsem vystřelit, ale ona se vyhnula a v mžiku se přeměnila v hydru.
„Vždycky sss vámi byly problémy. " Zasyčela hydra a vrhla se na mě. Uskočila jsem, ale tím jsem se i dostala dál od truhly. Campbellová se vítězně usmála a už už se chystala truhlu vzít, když v tom jsem zahlédla černé ostří. Nico!
„To bych nedělal." Ušklíbnul se a z díry za ním vylezlo tak tucet kostlivců.
Vykulila jsem na to zjevení oči.
Fajn, tohle děsivý bylo.
Kostlivci se na Nicův rozkaz rozběhli a zaútočili na hydru, která zuřivě křičela.
„Pořád se mě nebojíš?" Zeptal se Hádův syn a pomohl mi se zvednout.
„Neříkám, že to není děsivé. Na druhou stranu je to účinné." Ušklíbla jsem se a vzala truhlu.
Nico se rozběhnul za mnou a kryl mi záda, zatímco já si probojovávala cestu k budově.
Už se zdálo, že truhlu odneseme do bezpečí, kdyby nám do cesty nevběhnul Johny Baker.
„Ahoj, stýskalo se vám?" Zeptal se nás s úšklebkem.
Pocítila jsem strašnou chuť ho něčím praštit a nebyla jsem jediná.
„Ani ne." Odpověděl mu Nico a začal s ním bojovat.
Já jsem mezitím vběhla do Hlavní budovy.
Kam jí mám sakra dát?
Pobíhala jsem po budově a snažila se vymyslet nejlepší místo na schovku, jenže mě nic nenapadlo. Za sebou jsem slyšela ryk boje a řev příšer. Leopardí hlava na stěně vrčela jako smyslů zbavená.
Jak se mám v tomhle sakra soustředit?
Nakonec mě napadla půda. Okamžitě jsem se tam rozběhla. Když už jsem byla skoro nahoře, zbortila se přímo vedle mě zeď. Vykřikla jsem zděšením.
Cestu mi zastoupila obrovská chiméra. Zírala na mě zuřivým pohledem, až jsem automaticky trochu couvla. Přibližovala se nebezpečně blízko.
„Dej ssem tu truhlu, polobožsská. " Zasyčela na mě chiméra. Vypadala jako rozzuřený býk, který vás každou chvíli sežere. A já jí ještě provokuju. Jsem vážně chytrá.
„Si pro ni pojď."
Jen co jsem to dořekla, obluda se ke mně vrhla. Odhodila mě i s truhlou tak dvacet metrů do vzduchu a já trvdě dopadla na zem, až mi to vyrazilo dech. Ale neměla jsem čas nad tím nějak bádat, protože mi příšera nedopřála ani chvilku klidu a už zase na mě zaútočila dračí hlavou. Jen tak tak jsem uskočila před jejími tesáky a vytáhla dýku, kterou mám jen v těch nejnutnějších případech, jelikož šíp a luk mi jsou přeci jen milejší.
Ohnala jsem se nožem a trefila chiméru do oka. Zlostně na mě zařvala, až jsem ucítila její smrdutý dech. Zvedal se mi z toho žaludek.
Fuj. Mohla by si někdy ty zuby vyčistit.
Znovu se proti mně vrhla. Tentokrát mi ruka vyletěla mnohem rychleji a podařilo se mi zasáhnout lví hlavu. Chiméra se ale nevzdala tak rychle, i přesto, že jí chyběla jedna hlava, útočila dál. Kousala, šlehala oheň na všechny strany, oháněla se svými drápy. Několikrát mi ohněm sežehla ruku nebo drápy rozdrásala už zahojené jizvy a udělala nové škrábance. Musela jsem vypadat jako kdyby mě někdo zmlátil hráběma a přejel parním válcem.
Pomalu mi docházely síly. Odolávala jsem jen díky adrenalinu v krvi, který ale také postupně opadával a já začínala mít mžitky před očima. Ale bojovala jsem dál. Musím ochránit truhlu, ve které vlastně ani nevím co je.
Jo. To dává logiku.
Nasuzujete život a ani pořádně nevíte proč.
Hlavou mi projela ostrá bolest. Přestala jsem se soustředit a upustila dýku. Nevěděla jsem co se mi stalo. Vnímala jsem jen bolest a krev, jež mi začala stékat po obličeji. Zvuky kolem se spojily jen do jakéhosi vzdáleného řevu. Někdo mi vytrhnul truhlu z ruky a já uslyšela jen škodolibý smích a něčí křik. Ženský, zoufalý vřískot, který křičel mé jméno. A pak nic. Jen neprostupná temnota a tvrdá zem.