Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

28. Uranos

Po polibku, který jakoby trval věčnost, mi Nico znovu pomohl sesbírat šípy, které jsme nevědomky upustili. Chvíli mi trvalo než jsem se dokázala vzpamatovat z toho, co se právě stalo a Nico na tom nebyl jinak, ale po chvíli se naše pohledy odtrhly.
„Budu ti krýt záda." Řekl mi polobůh a já se s příkývnutím konečně rozběhla do chrámu kde měl Uranos být. Běžela jsem rozbořenými chodbami a v hlavě si přehrávala vše, co jsem se za ten měsíc u polobohů naučila, s domněnkou, že mi to nějak pomůže. Upřímně si myslím, že mi to je úplně k ničemu, ale něčím se přece zaměstnat musím.
Vzpomínala jsem na proroctví i na Morfeova slova, která mi ve snu vykládal. Cháron mi řekl, že když ho dostanu do Tartaru, už se o něj postará, bohužel mi zapomněl říct, jak ho tam mám dostat.
Mířila jsem do hlavního sálu, kolem byly příšery, které ale jakoby mi nechtěly stát v cestě. Procházely kolem mě bez povšimnutí jako bych ani nebyla důležitá. Nico za mnou bojoval za pomocí kostlivců a snažil se těch oblud zabít co nejvíce mohl. O kousek dál jsem zaslechla Arianu, která křičela něco na Eliotta. Věděla jsem, že oni se o příšery postarají. Můj jediný úkol je teď najít Urana a to hodlám splnit.
Došla jsem až k židli, která vypadala jako z dávných dob králů, opěradlo bylo červené, přesně takové, jaké by se líbilo mému tátovi. Vypadalo to jako scéna z Hollywoodu, ještě červený koberec k tomu a bylo by to kompletní.
Na židli seděl obří chlap, sotva se na ni vešel. Díval se na mě jako na nějakého parazita.
„No podívejme se, Rheia Maisnerová nás přišla poctít svou návštěvou!" Zasmál se škodolibě obr. Jeho hlas zněl jako buracení hromů.
„Přišla ses vzdát?" Zeptal se Uranos stále s vítězným úšklebkem na tváři.
„Vzdám se, pokud mě porazíš v boji." Odpověděla jsem s tvrdým pohledem.
Uranos se začal smát. Vypadal jako šílenec. „Ty a porazit mě? Velkého vládce Urana? Přišla si o rozum, plobožská?" Smál se jako smyslů zbavený. Příšery, které byly kolem vybuchly v hlasitý smích také.
„Tak přijímáš?" Zeptala jsem se znovu.
Uranos mi neodpověděl, místo toho vstal ze svého trůnu a bez varování mě odkopnul stranou. Dopadla jsem tvrdě až na druhou stranu místnosti. Přímo pod nohy nějaké chiméry, která se začala smát a ukazovat si na mě. Hajzl jeden. Tady se fair play opravdu nedočkám.
„Hloupá holko, mě nelze porazit. Jsem první a opravdový vládce světa! Porazil jsem i bohy, jak mě chceš porazit ty? Pouhý lidský červ?" Smál se Uranos na celé kolo.
Očividně dědek zapomíná, že nejsem jenom člověk, jsem polobůh a ještě k tomu potomek dvou lovců.
Beze slova jsem se zvedla a vystřelila proti němu šíp, Uranos se překvapeně otočil.
„Tak ty si nedáš pokoj? Dobře." Řekl jen a začal se mnou bojovat.
Držela jsem se v takové vzdálenosti, abych mohla střílet šípy. Uranos si zase vypomáhal blesky, kterými se mě snažil zasáhnout. Uhýbala jsem se bleskům a zároveň střílela šípy do jeho srdce, on se ale vždycky vyhnul.
Při malé chvilce nepozornosti se mu podařilo zasáhnout mě bleskem do už spálených rukou od Kákose. Zakřičela jsem bolestí. Cítila jsem, jak se mi maso doslova pálí za živa. V dálce jsem slyšela křik mých přátel. Snažila jsem se bojovat dál. Trefovala jsem se Uranovi do nohou, do rukou, do hlavy, ale nemělo to žádný efekt. Obr mě mezitím sežehnul blesky skoro až na popel. Necítila jsem už přes samou bolest, kde všude se mu podařilo mě zasáhnout. Dělalo se mi černo před očima. Držela jsem se pomocí vůle na nohou a jen díky adrenalinu jsem stále byla schopná vystřelovat šípy. Ovšem už jsem se ani netrefila. Šípy létaly do prázdna.
„Podívejte! Jak se snaží!" Smál se Uranos hlasitě.
Všechny příšery kolem se k jeho smíchu přidaly. Teď už žádná nebojovala. Byly si natolik jistý výhrou, že jim to přišlo zbytečné. Některé z nich držely mé přátele ve svých spárech a nutily je, ať se dívají, jak mi postupně ucházejí síly.
„Rheio, nevzdávej se!" Zakřičela Ariana, kterou svírala v drápech obrovská hydra.
„Držž hubu!" Zařvala hydra a zaryla se drápy Arianě ještě hlouběji.
Byla jsem na pokraji sil. Padla jsem na kolena, smířená s tím, že svůj slib nesplním. V tu samou chvíli jsem zahlédla Arianu, jak jí hydra roztrhla vejpůl. Zaječela jsem. Sebrala jsem veškeré své zbytky síly a s hlasitým křikem jsem se rozběhla na Urana, jež se smál a chválil hydru, která svírala mojí nejlepší kamarádku. Vzala jsem si svůj poslední šíp a vrazila ho obrovi přímo doprostřed hrudníku. V tu chvíli všechno zčernalo a já padla na zem. Nevím jestli je mrtvý nebo jestli Ariana je mrtvá. Nevím nic. Vnímám jen ticho a tmu, která se začala šířit kolem.