Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

26. Podplacený Cháron

Jen co jsme všichni opustili římský tábor, mohli jsme na vlastní oči vidět, co vítězství příšer doopravdy znamená.
V ulicích New Yorku to vypadalo jako by právě nastala anarchie. Lidé rabovali obchody, vedli se demonstrace, policisté mlátili ženy, muže i děti a do toho všeho po městě pobíhaly příšery a zakusovaly se do všech nevinných smrtelníků jakoby to byly ochutnávky zdarma. Kolem nás právě prolétla harpije, která v drápech svírala asi pětiletého chlapečka a svými drápy ho doslova trhala na kusy. Chlapeček už ani nevřískal, byl natolik vyčerpaný, že už nevydal ani hlásku. Nejhorší bylo, že příšery nezabíjely, jen své oběti mučily a nechávaly je na pokraji smrti a života.
Snažili jsme se všechny příšery zastavit a zachránit smrtelníky nebo ty příšery alespoň odlákat, ale nemělo to cenu. Příšery byly proti našim zbraním imunní. Když se nám náhodou podařilo jednu zranit, hned se jí rána jako zázrakem zahojila a šla po nás mnohem zuřivěji než předtím.
Povedlo se mi na sebe upoutat pozornost asi pěti chimér, běžela jsem ulicemi a snažila se jim vyhnout, ztratit se jim a případně je zranit, ale nešlo to. Byly jako hladoví supi.
Schovala jsem se za převrácený autobus, kde byli i všichni ostatní.
„Nemáme šanci je porazit, když neumírají. " Řekl naštvaně Connor a střelil jednu z chimér do lví hlavy, ale ona se jen nepatrně ošila a dál pokračovala v mučení smrtelníků.
„Musíme zkusit přemluvit Chárona. Uplatit ho, aby se zase přidal na naší stranu." Řekla jsem. To Cháron přeci převážel mrtvé do Tartaru. Pokud se nám podaří, dostat ho na naší stranu, máme šanci i na poražení Urana. „Půjdu tam. Pokud mám Urana porazit, musím přinutit převozníka aby byl na mé straně." Oznámila jsem a chtěla jsem vyrazit kupředu, ale zastavila mě něčí ruka.
„Počkej, jak se tam chceš dostat? Vstup je až v L. A." Řekla mi Ariana, jež mě držela za ruku.
„Máme přeci ještě pegase. Na nich jsem tam za chvilku. " Řekla jsem a znovu jsem se chtěla rozběhnout pryč, jenže Aria mě stále odmítala pustit.
„Nemusíš jet na pegasech, já tě tam dostanu. " Řekl Nico.
Tohle bylo mnohem lepší řešení, jenže Arianu to nepřesvědčilo.
„Já se o tebe bojím, Rhei. Co když Chárona nepřesvědčíš? Co když tě tam něco zabije ?" Zeptala se mě zoufale.
„Nezabije mě nic, Ario, slibuju. " Odpověděla jsem jí a pevně ji objala. Ariana mi objetí oplatila silným stiskem, poté se obrátila k Nicovi a něco mu pošeptala, ale nerozuměla jsem jí. Hádův syn pouze přikývnul a přešel ke mně, stiskl mi ruku. Což mi způsobilo doslova elektrický výboj po celém těle.
Bohové, co se mnou sakra je? Mám teď na práci důležitější věci než rozplývání se nad tím, jak mě nějaký polobůh drží za ruku.
„Připravená? " Zeptal se mě Nico.
Rychle jsem se vzpamatovala a přikývla na souhlas. Všichni mi ještě sborově popřáli hodně štěstí a já se ocitla v temnotě, která ale netrvala dlouho, jelikož jsme se společně s Nicem téměř hned ocitli v jakési jeskyni. Dole pod námi zurčila divoká řeka a na břehu řeky postávala malá loďka, na níž seděl stařec s penězi místo očí a zpíval si tam nějakou námořnickou písničku.
„Vítej v Tartaru, Rheio. " Zašeptal potichu Nico, jež mě stále držel za ruku. Po chvíli si to ale uvědomil a mou ruku pustil. Bohužel.
„Tak jdeme na to." Řekla jsem si povzbudivě a vykročila zpoza skály, za kterou jsme se schovávali. Cháron si mě však nevšímal a dál si zpíval námořnickou písničku.
„Kdysi a kdesi na širém moři, vezl náš koráb do přístavu vzácný náklad, drahé zboží: zlato, šperky, koření, kávu a jak to tak bejvá, zlej osud mořské vlky nešetří.
Daleko od břehu uvízl koráb v úplném bezvětří.
Nic dobrého z toho nekouká, když vítr nám do plachet nefouká.
Hou, hou samá voda
Hou, hou, jen samá voda, houu... " Zpíval si převozník nahlas a nevnímal při tom okolí.
Asi mu hráblo, jak na to tak koukám.
„Hej, Chárone! Potřebujeme s tebou mluvit!" Zakřičel na Chárona Nico. Převozník s sebou trhnul, ale když nás spatřil sladce se usmál. Pokud se to tedy u toho starého dědka dá tak říct. Vypadalo to spíše jako děsivý úšklebek.
„Nico Di Angelo, synu Hádův, rád tě vidím. Přivedl sis dívku?" Odpověděl Cháron s úsměvem.
To jako Úranos oplývá nějakým talentem na vymývání mozků nebo co? Cháron se zdá jakoby mu ten mozek totálně vygumovali.
„Proč Jste se přidal na Uranovu stranu?" Zeptala jsem se bez obalu, třebaže to bylo neslušné. My měli málo času, nemohli jsme si dovolit zbytečné zdržování. Příšery tam nahoře stále dokola mučily nevinné lidi.
„Děvenko, trocha úcty by ti neuškodila." Zamračil se na mě Cháron.
„Tak proč ses přidal k němu?" Zeptal se ho pro změnu Nico. Přičemž ho propaloval doslova vražedným pohledem.
„Tvůj otec mi nechtěl dát přidáno! " Odpověděl Cháron naštvaně a praštil pěstí do loďky, která se pod náporem zahoupala na vlnách.
To se vážně přidal k Uranovi jenom kvůli zvýšení platu?
„Jenom kvůli tomu Jste se přidal k příšerám?" Zeptala jsem se nevěřícně. Horší důvod snad ani mít nemohl. To už se mohl rovnou nechat uplatit ovocným koláčem.
„Kdybys tisíce let převážela poctivě mrtvé za jednu blbou minci, taky by tě to nebavilo." Odpověděl mi nabručeně.
Bohové, on je jako malý dítě.
„Co za to dostanete?" Zeptala jsem se. Nico vedle mě na převozníka vrhal dál nehezké pohledy.
„Větší plat a týdenní dovolenou kdy budu chtít. " Odpověděl pyšně Cháron. Odolala jsem pokušení se plácnout do čela. Tomuhle týpkovi je přes tisíc let a vážně nějakému pobudovi skočil na to, že mu dá týden volna? Dobře. Zvýšení platu chápu, ale tohle? Smrt si přeci nemůže dát jen tak na týden volno.
„Kdo ti tenhle nesmysl nakukal?" Zeptal se Nico nevěřícně ohromen tím, že něčemu takovému stařec vážně věří.
„ Jeden polobůh. Měl takový hnědý vlasy... Johny se myslím jmenoval. "Odpověděl Cháron a zašklebil se.
S Nicem jsme se na sebe podívali. „Baker." Řekli jsme nastejno.
„Chárone, když zase začnete spravedlivě převážet mrtvé do Tartaru, slibuji Vám, že Vám Hádes zvýší plat a nepřipoutá Vás okovy. " Zkusila jsem Chárona přesvědčit.
„Ty pohádky už jsem slyšel. Starej morous mi nepřidá ani kdybych ho nutil s pistolí u hlavy." Odfkrnul si převozník podrážděně.
„Já se u něj za tebe přimluvím! " Vyhrknul rychle Nico.
„Není třeba, synu Hádův. Já už si svou stranu vybral. " Odpověděl Cháron a spokojeně se opřel o svou loďku.
Začínala jsem trošku panikařit. Musím ho za každou cenu přesvědčit. Jinak nevyhrajeme nikdy.
„Podívejte se co se kvůli té straně děje. Umírají nevinní smrtelníci. Celý svět se hroutí a na Zemi vládne Chaos. " Řekla jsem první věc, která mě napadla. Jenže Cháron se mi jenom vysmál.
„Co je mi potom? Já nikdy vnější svět neviděl a že umírají smrtelníci? Ti náfukové co si neváží přírody si to zaslouží." Řekl a dál dělal, že už si nás nevšímá.
„Až Uranos definitivně vyhraje, ty mu budeš k ničemu. Zbaví se tě stejně tak jako se zbavil ostatních bohů." Řekl Nico klidným hlasem a chystal se odejít.
„Nesmysl. " Řekl Cháron, ale na jeho hlase byly slyšet pochybnosti.
„Říkáme jen pravdu. " Řekla jsem a taky jsem se otočila k odchodu.
U všech bohů, prosím ať tahle obrácená psychologie pro jednou funguje.
„Stůjte! Myslíte, že se mě Uranos hned potom zbaví? " Zeptal se Cháron potichu.
Já s Nicem jsme sebevědomě přikývli.
Cháron se zamyslel.
„Když se přidám k vám, můžete mi slíbit, že mě nečeká žádný trest, zvýšíte mi plat a dáte mi dovolenou?" Zeptal se se stále zamyšleným pohledem.
„O všem si promluvím s otcem." Odpověděl Nico.
Cháron chvíli mlčel, pak ale nakonec přikývnul. „Dobře, přidám se k vám, ale musíte ho porazit. Až se vám podaří dostat ho sem, měli by se probudit i všichni bohové a s jejich pomocí ho dostaneme zpátky pod zámek. Všechno závisí na vás." Řekl nám Cháron a odplul se svou loďkou na druhý břeh. My s Nicem jsme se na sebe usmáli a rozběhli jsme se pryč z toho temného místa. Snad se nám přeci jenom podaří ho porazit.
„Děkuju, Nico. Bez tebe bych ho nepřesvědčila." Řekla jsem a na poloboha se usmála. On mi úsměv oplatil a přikývnul, pak už mě jen chytil za ruku a my se s novou nadějí znovu přemístili do New Yorku.