Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

23. Ztracená naděje

Bohové jeden po druhém mizeli. A my začínali propadat zoufalství...
Jaký bude život bez bohů?
Všimnou si toho smrtelníci vůbec?
Dokážeme je vrátit zpět?
A zmizeli opravdu všichni?
Tohle byly myšlenky, které napadaly každého z nás.
Tábor byl zničený, sruby pobořený téměř do základů i my vypadali jako po bouračce s náklaďákem.
Mysleli jsme si, že je konec, že všechny příšery jen co získaly co chtěly, zmizely.
Ale to ani zdaleka ne.
Za našimi zády se znenadání ozvalo nesnesitelné vrčení. Příšery se vrátily dokončit to, co začaly. Znovu jsem viděla ty hladové oči Chimér,Harpyjí, Hydry, Storukáčů.
Mohlo mi být jasné, že nás nenechají žít.
Proti mně se vrhla hydra. Byla jsem si téměř jistá, že je to moje učitelka. Nemluvila. Soustředila se jenom na to, jak se mi zakousne do krku. Všude kolem mě byl slyšet křik bolesti, zoufalství a zároveň radosti, jež pocházel od koho jiného než od nich. Těch, kteří nás zabíjely jeden po druhém.
Bylo mi do breku. Hydra mě dostala na kolena, chtěla jsem si vzít šíp a vložit ho do tětivy, ale ona mi to nedovolila. Stála nade mnou a užívala si mou bezmoc.
Bezděčně jsem se podívala kolem sebe. Viděla jsem umírat plno lidí. Lovkyně May, která se na mě naposledy usmála, než jí harpyje ukousla hrdlo, Connor, ležící na zemi v ratolišti krve, bojující z posledních sil. O kus dál Travis, jež se snažil přemoct hned tři Chiméry.
Najednou hydra zmizela, někdo mě popadnul za ruku a já uviděla temnotu, než jsem však stačila vykřiknout, tma se rozplynula.
Otevřela jsem oči, nacházela jsem se v šestiúhelníkové hale s mramorovou podlahou a freskou na stropě zobrazující zakladatele Říma a vlčici Lupu. Po stěnách se táhla plátna z purpurového saténu.
Naproti vchodu stál dlouhý dřevěný stůl na kterém bylo plno papírů, za ním bylo postaveno několik židlí, po stranách stolu plály pozlacené louče.
Připravila jsem si zbraň, abych mohla kohokoliv zasáhnout.
„Ten luk můžeš schovat. Tady nám nic nehrozí." Promluvil na mě Nico.
Oddechla jsem si a luk schovala. Kolem mě bylo několik táborníků. Clarisse La Rue, Eliott, Will, Leo, Ariana, Nico a plno dalších lidí, kteří měli na předloktí vypálenou značku SPQR.

„Vítejte v táboře Jupiter. Na posledním bezpečným místě, které Uranos s příšerami ještě nedobil. Jsem Reyna, prétorka Římanů. - Pro ty, kteří mě ještě neznají. - Máte na výběr. Buď tady zůstanete a budete hájit naše a vaše bezpečí a nebo se ho pokusíte porazit." Řekla asi osmnácti letá holka, s černýma očima a lesklými černými vlasy. Na předloktí měla také vypálenou značku SPQR, ale doplněnou o čtyři čáry se zkříženým mečem a pochodní. Na sobě měla královskou purpurovou tógu vyzdobenou zlatými medailemi, nad svým vlastním pancířem z Imperiálního zlata.

Nikdo z nás jí neodpověděl. Každý byl ponořený do svých vlastních myšlenek a obav.
Věděla jsem, že tohle není konec. Uranovi nestačí jenom poražení bohů, bude chtít zničit i nás.
Jak Římany, tak i Řeky.
Ale určitě nám to nijak neusnadní. Jsem si stoprocentně jistá, že nás nechá trpět, abychom sami prosili o smrt. Ale takovou radost mu alespoň já, nemíním udělat.

„Nemíním tady tak bezbranně stát a nic nedělat." Prohlásil najedou Will.
Všichni jsme se na něj podívali. Souhlasím s ním, ale co máme udělat?
„Myslíš, že my ano? Ale jak ho chceš porazit, Solaci?" Odpověděla mu Clarisse naštvaně. „Pokud sis nevšiml, dokázal porazit bohy. Jak ho chceš porazit ty?" Prskala jako naštvaná kočka.
„Já nevím, ale vážně ho nechci nechat vyhrát tak jednoduše. Bude nás chtít zabít všechny a já se nechci dívat na to, jak umírají i ti co mi zbyli. A než bych brečel osaměním a strachem kdy si pro mě přijde, budu radši brečet bolestí, až s ním budu bojovat tváří v tvář. To je mi stokrát milejší." Odpověděl Will pevně. Vypadal velmi odhodlaně. Tvrdým pohledem propaloval Clarisse a vypadal jako pravý řecký válečník.
„Má pravdu. Taky nechci jen nečinně čekat na svou smrt. Na to jsem ještě moc mladý a sexy. Máme přeci ještě poslední naději." Přidal se k němu Eliott.
Ariana protočila oči nad jeho poznámkou, ale souhlasila s ním.
„Fajn. Tak si běžte hledat tu vaši poslední naději. Jsem zvědavá, kde chcete hledat Pandořinu skříňku! Měli bychom zůstat všichni pohromadě a snažit se udržet tábor co nejdéle bezpečný! A ne hledat přiblblou skříň. Je konec. Porazili nás." Řekla tvrdě Clarisse.
Měla jsem sto chutí jí něčím praštit. Proč se tak rychle vzdává?
„Přece to nevzdáme tak rychle. To, že nás jednou porazil nic neznamená. Pořád jsme naživu a on také není úplně nesmrtelný." Přidala jsem se, ale dcera Árese mě hned utla.
„Ty drž radši hubu, Maisnerová. To tys jim tu truhlu dala!" Rozkřikla se na mě.
„To už přeháníš, ne? Rheia jim to dobrovolně nedala!" Zastala se mě Ariana.
„Přestaňte se tady dohadovat! Já souhlasím s Willem i s Rheiou. Nevzdáme se tak lehce. Sice nemáme skoro žádnou šanci, ale když nic nezkusíme, zemřeme jako zbabělci. To my jsme poslední naděje. Naděje pro celý svět!" Řekl Nico ve chvíli, kdy chtěla Clarisse zase něco namítnout.
Potěšilo mě, že se nás zastal.
„Souhlasím se všemi." Promluvila najednou Reyna, jež tiše pozorovala naši hádku.
„Někdo by tady měl zůstat chránit naše poslední bezpečné místo, ostatní se vydejte najít poslední naději. Kdo se hlásí dobrovolně?" Zeptala se prétorka.
„Já!" Řekli Will, Nico, Ariana, Eliott i Leo skoro jednohlasně.
„Jdu taky." Řekla jsem odhodlaně. Ariana se na mě vděčně usmála. Reyna jen přikývla.
„I já!" Uslyšela jsem hlas Connora.
Otočila jsem se na něj, vypadal strhaněji než předtím. Na obličeji se mu mísila krev s potem. Nad pravým okem se mu táhla velká řezná rána.
„Jseš si jistý, že to zvládneš?" Zeptala se ho se starostí v hlase Reyna.
Connor odhodlaně přikývnul.
„Pokud jdeš ty, jdu i já, brácho." Řekl Travis a poplácal svého bratra po rameni. Connor se usmál, ale úsměv se mu změnil v bolestnou grimasu, očividně má i něco s ramenem.
„Dobrá tedy. Zbytek zůstane u nás. Budeme se společně připravovat na vítěznou bitvu. Udržíme Jupiter v bezpečí a dostaneme Tábor Polokrevných zpátky do rukou Řeků." Rozhodla Reyna. Všichni odhodlaně zajásali.
Máme poslední šanci.