Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

7. Proroctví

Překvapilo mě, že v Hlavní budově těch lidí bylo víc, upřímně jsem to nečekala, to mám jako všem vykládat svoje pošahaný sny?
Kromě Cheiróna a mé matky tu byli ještě Nico, Percy, kluci Stollovi a plno dalších lidí, které jsem neznala, ale pan D. nikde. Asi na to zapomněl nebo mu to nepřijde důležité.
„Rheio, jsme rádi, že ses už konečně probrala, ale co tu děláš?" Zeptal se mě Cheirón.
Chtěla jsem mu odpovědět, že nic a třeba utéct do mého srubu, ale Ariana mě s odpovědí bohužel předběhla.
„Ze spaní křičela něco o obživlých sochách."
To jsem vážně křičela? Že o tom nevím.
Po tomhle prohlášení na mě všichni upřeli pohledy, které vypadli jako by si o mně mysleli, že jsem totální šílenec. Super, to jsem vážně potřebovala.
„Pamatuješ si co přesně se ti zdálo? "Zeptal se opatrně Cheirón a rukou nám naznačil, ať se posadíme někam k tomu ping pongovému stolu, ostatní jen napjatě očekávali co ze mě vypadne, dokonce i Ariana a pak i Will, který právě dorazil a sednul si naproti mně, vedle Nica.
„No pamatuju si, že jsem se objevila v chrámu kde byly sochy nějakého pravděpodobně boha oblohy, ale Zeus to nebyl. Taky tam byli ti Storukáči, kteří nás napadli v tom lese a mluvili k těm sochám. Říkali, že je to pravda, že.." Trochu jsem se zasekla. Všichni na mě upřeně zírali, bylo to divné, že ten bůh ve snu znal mé jméno a nechtěla jsem jim to říkat, ale co mi zbývá. „Že Artemis má opravdu dceru a najednou se ta jedna socha pohnula a řekla něco v tom smyslu, že se proroctví konečně naplňuje, řekla mé jméno a pak se na mě upřeně podívala. Začala mě nesnesitelně bolet hlava a začala jsem křičet, ale křičel tam ještě někdo jiný. Nějaký muž. " Dokončila jsem výklad a raději se podívala na špičky svých bot, které se jevily jako nejzajímavější věc na světě.
„To nedává žádnou logiku." Řekla najednou Anabeth, ta která nás vedla při boji o vlajku.
„Anabeth má pravdu. Po porážce Gaii se přeci už žádné proroctví neobjevilo nebo snad ano? " Ozval se Percy.
Chvíli jsem nevnímala okolí, protože jeden přes druhého se dohadovali, co ten můj sen asi mohl znamenat. Nechtěla jsem se zapojovat, však oni toho o tomhle světě ví víc než já, já o tom vlastně nevím nic, jak mi už jistý syn Háda ráčil připomenout.
Podívala jsem se jeho směrem, seděl vedle Willa a zatímco Will zrovna říkal něco o tom, že by se měli zeptat jeho otce zda o něčem neví, Nico jen poslouchal jakoby se ho to netýkalo, pak se ale naše pohledy střetli, chvíli jsme se na sebe dívali, jenže z ničeho nic jsme uslyšeli křik, který vydávala zrzavá holka se smaragdovýma očima, jež seděla po levici od Percyho. Nebyla jsem si moc jistá, ale myslím, že to byla ta co mi radila jak tady můžu sehnat pití.
Její oči se protočily, normálně zelené oči zmizely a teď tam měla jen bělmo, zpoza zad jí vycházela zelená mlha. To jí jako posednul nějaký ďábel nebo co? A proč s tím ostatní nic nedělají? Všichni na ní jen zírali, jakoby čekali, že jim oznámí nějakou úžasnou novinu.
A taky, že jo. Z té holky se začal ozývat hlas, který určitě nemohl být její, protože zněl hrubě a tak jakoby staře. Nevím jak přesně to popsat, znělo to, že přes ní promlouvá něco starodávného a tajemného, navíc ani neotevírala pusu, ale ten hlas byl hlasitý a zřetelný, jakoby křičela do mikrofonu:

„Když se mlhavý obraz potomku panny zjeví,
přijde čas zkázy a zabíjení,
když se na bílém kameni,
kapky vína objeví,
když se nebeské brány otevřou,
pozná svět zlobu nezměrnou,
a nikdy už nebude času více,
musí se čekat do měsíce."