Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

22. Těžké zklamání

Procházím se kolem příšer, které si mě ani nevšímají. Možná, že o mně ani nevědí. Něco si pro sebe vzrušeně šeptají a pospíchají jako natěšené fanynky ke starému chrámu, podél kterého stojí dvě řady jednoduchých sloupů. Kolem je postavená obrovská zahrada, jež je lemovaná velkými olivovníky. Všechno to působí velmi majestátně, ale zároveň v sobě cítím nevysvětlitelnou tíhu a smutek, že se právě odehraje něco strašného.
Vstoupím do jakéhosi obřadního sálu, kde stojí socha tyčící se skoro až ke stropu. Zdá se mi, jakoby shlížela přímo na mě. Vypadá vážně děsivě. Skoro jako zlobr, co vás sežere na posezení. Do toho všeho slyším nadšený křik příšer a nářek někde v dálce.

„Konečně je to tady! Nášš pán znovu povssstane! Poklekněte před pravým vládcem ssvěta, Uranem!" Promluvila hydra syčivě. Všechny příšery burácivě zaječely a uposlechly příkaz.
Ve předu jsem viděla mého otce, matku a dokonce i Dionýsa. Všichni tři zbýdačení a zmlácení. Chtělo se mi křičet. Udělat cokoliv, abych je dostala z tohoto místa, ale nemohla jsem ani promluvit, natož se pohnout.

„Nastává den, kdy bohové i smrtelníci okusí mou pomstu!" Zaburácel temný hlas. Vydal ho zesláblý stařík na červeném trůnu. Kdybych to neviděla na vlastní oči, ani by mě nenapadlo, že mluví on.
„Můžeš začít, lovče." Přikázal stařec mému otci.

Táta prudce zavrtěl hlavou. „Nikdy!" Odpověděl vzdorovitě.

Stařec jenom kývnul na storukáče, který pevně uchopil mou matku, až vykřikla bolestí a vyzdvihnul jí do vzduchu.
„Pak zabijeme Artemis!" Řekl posměšně chlápek.
„Ne!" Vykřikli Dionýsos i táta nastejno.
Artemis shlížela na starce pevným pohledem.
„Klidně mě zabij. Má krev je zbytečná." Promluvila ostře.
Storukáč se chladnokrevně usmál a začal si bohyni lovu přibližovat k tlamě. Artemis nehnula ani brvou. Dívala se svému vrahovi upřeně do očí. Připravená zemřít.
„Dost! Udělám to!" Vykřiknul z nenadání táta. Viděla jsem, jak se na něj Artemis ostře podívala. To už ale stařec pokynul rukou a Storukáč prudce pustil bohyni na zem.

Obraz se rozplynul. Kolem mě byla jen mlha, ve které se opět objevila hlava pirátského Gandalfa. Morfea.
Díval se na mě unavenýma, zoufalýma očima.

„Prohráli jsme. Prastaré zlo povstalo. Musíme naleznout poslední naději." Řekl mi tichým hypnotickým hlasem a zmizel.

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Nemohla jsem si ani vzpomenout, co se vlastně stalo. Jediné, co si pamatuju je, jak jsem bojovala s chimérou, a pak už nic. V mé hlavě byla naprostá prázdnota. Nevěděla jsem ani kde se nacházím. Slyšela jsem plno hlasů, ale nerozuměla jsem jim ani slovo.
Může mi někdo říct, kde to vůbec jsem?!

„U všech bohů, vypadá jako kdyby se střetla s náklaďákem!"

„Ty taky nevypadáš zrovna vábně, Leo." Odpověděla jsem tiše. Konečně šum v hlavě ustal a já už normálně slyšela. Pomalu jsem otevřela oči.
Kolem mě stáli všichni. Ariana, Anabeth, Percy, Leo, Will, Connor, Travis,Nico i máminy lovkyně. Oddechla jsem si, že jsem stále v táboře.
Počkat. Kde je truhla? A máma?
„Rheio, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!" Vykřikla nadšeně Ariana a prudce mě objala. Sama vypadala příšerně. Velké kruhy pod očima, škrábance po obličeji, ruku v sádře...
Páni, jak v tom případě teda vypadám já?
„Co se stalo s tou truhlou?" Zeptala jsem se tiše.
Všichni se po sobě opatrně podívali, jakoby se báli odpovědět.
„No...ehm... víš, potom co na tebe spadla zeď zmocnil se té truhly Johny a... zmizel." Odpověděla mi trochu váhavě Ariana.
Cože?! To ne! To nemůže být možné!
„A máma? Kde je Artemis?" Nemůžu uvěřit tomu, že jsem přenechala tu truhlu Johnymu! Měla jsem jí víc chránit!
„Tu si vzali s sebou." Promluvila tiše May, jedna z maminých lovkyň.
„Kam?"
„To nevíme. Vrhla se jim do cesty, když se tě snažili sebrat." Odpověděla mi May smutně.

Cože? Ne!
„My... prohráli jsme." Konstatovala jsem tiše. Pokud se opravdu stalo to co v mém snu, svět už nikdy nebude takový jaký ho známe.
Cheirón i ostatní přikývli.
Je konec.
„Úranos. Musíme naleznout poslední naději." Zašeptala jsem tiše. Ani nevím proč, ale utkvělo mi to v paměti. Stařec na trůně a Morfeus.
„Cože?" Zeptal se Percy nechápavě.
„Úranos! To je ten jejich pán!" Odpověděla jsem.
Cheirón se na chvíli zatvářil zamyšleně.
„První vládce. A co si myslela tím, musíme naleznout poslední naději?" Zeptal se Cheirón tiše.
„To říkal Morfeus. V mém snu. Prastaré zlo povstalo. Musíme naleznout poslední naději." Zopakovala jsem Gandalfova slova.
„Poslední naděje? A co to má být? To ti neřekl?" Zeptal se Travis.
„Možná, že myslí Pandořinu skříňku. Tam je přeci schovaná poslední naděje." Zamyslela se Anabeth nahlas.
Cheirón mlčel. Obočí měl zkřivené do jedné linky, od toho jak usilovně přemýšlel.
„Pandořina skříňka...ale ta je už po tisíce let ztracená. " Řekl tiše Connor.
V hlavě mi začala šrotovat kolečka, jenž se snažila najít nějakou zmínku o té skříňce. Věděla jsem, že mi táta o ní říkal, ale má hlava byla naprosto prázdná. Jakoby by ji někdo vygumoval.
Cheirón stále mlčel, až po chvíli se na nás konečně podíval, ale v tom do stanu vtrhl Frank Zhang, nevlastní bratr Lea. Poškrábaný a znetvořený na tváři.
„Máme průšvih! Bohové se ztrácejí!" Vykřiknul zoufale.
Vyběhli jsme ven. A opravdu. Bohové, jež pomáhali v bitvě se začali doslova rozpouštět ve vzduchu.
Zeus, Poseidon, Hádes, Héfaistos, Apollón, Hestia, Héra, Deméter, Afrodita i Athéna....
Všichni tihle bohové se postupně rozpadali. Jakoby někde opodál stál Thanos a právě lusknul prsty.
Byla to děsivá a zároveň podivuhodná podívaná. Bohové se po sobě ustaraně dívali, zatímco každý po jednom mizel z povrchu zemského.
Nezbyl nikdo. Zbyl po nich jen prach a jejich zbraně, jež leželi poházené po táboře.
Nikdo z nás nebyl schopen slova. Dívali jsme se na své mizející rodiče a všechny nás pohlcovalo naprosté zoufalství.
Strach.
Bezmoc.
Nejistota.
To byly mé jediné pocity. Chtělo se mi strašně brečet. Dávala jsem si za vinu, že tohle všechno je kvůli mně.
A taky bylo.
Mohla jsem tomu zabránit, odnést truhlu do bezpečí, ve které, jak už jsem teď věděla, byly pozůstatky prvního vládce světa - Urana.
Kdybych byla rychlejší, obratnější, silnější. Nic by se nestalo. Všichni na mě spoléhali a já je zklamala.
Zklamala jsem sebe!

Ouu jeee.... Vítejte u nové kapitoly! Po dvou měsících... Hach. Už se to vrací, že? To moje vydávání....xd
Ale ne... seriózně... Nepsala jsem proto, že moje hlava nedokázala napsat srozumitelnou větu. Celé dva měsíce prázdnin jsem kapitoly stále přepisovala a zase mazala a to všechno dokola.... Byl to jako začarovaný kruh...
Ale už je to zase v pořádku. Budou opět kapitoly každý týden.❤️