Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

3. Jsem snad nehoda?!

Dorazily jsme do tábora přesně v čase večeře. Ariana mě odtáhla k jakési jídelně, kde bylo plno stolů a u každého z nich seděli lidé různého věku. Byla jsem vděčná, že si nás moc nevšímají a hledí si svého. No, takovou radost mi bůh nedopřeje. Nebo snad bohové?
Ariana došla až úplně dopředu. Kde stál-
„Pan Branner? Co? Jak?"
Nedokázala jsem ze sebe vydat srozumitelnou větu. přede mnou stál týpek co mi dával přednášku o Řecku, kterého si pamatuju jako mrzáka na vozíčku. Teď tady stál, v plné síle a co bylo ještě horší, měl koňskej zadek!
„Čekal jsem jinou reakci." Ozval se druhý chlap, který se objevil vedle pana Brannera.
Měl na sobě oranžovou havajskou košili. Vypadal jako ti typický chlápci co vám nabídnou bonbón a pak vás odtáhnou za keř. Navíc z něj bylo cítit víno a očividně se dost bavil mým překvapeným výrazem.
„Jak jste k tomu přišel?!" Řekla jsem trošku víc nahlas než jsem původně zamýšlela. To zapříčinilo, že se na nás otočilo několik párů očí.
„Jsem kentaur, vozík byla jen malá kamufláž. Tady mě znají jako Cheirón." Odpověděl mi klidně, já ale vůbec klidná nebyla.
„Cheirón? Jako ten trenér hrdinů?"
„Ano, to jsem já. A tohle-"
Chtěl mi představit toho druhého, který si mě pořád prohlížel se značným pohrdáním. Já ho ale nemilosrdně přerušila.
„Vždyť Vám musí být tak přes milion let!"
Chlap v havajské košili se málem udusil colou- nebo co to chlastal.- Jak vyprsknul smíchy.
„Ne, je mi jen tři tisíce let, ale to je vedlejší. Tohle je Dionýsos, neboli pan D.,vůdce našeho tábora." Ukázal na šklebícího se chlapa, kterého už bych asi měla nazývat jinak.
V tom jsem si všimla, že celá jídelna zírá na co si nad mojí hlavou. Zvědavě jsem se nad sebe taky podívala a doslova mi ztuhla krev v žilách. Nade mnou se vznášel holografický obraz couvajícího měsíce.
„Měli bychom si promluvit o samotě. Ariano, ty můžeš jít. A ty Rheio, pojď s námi." Řekl pan Brann...Cheirón.
„Na co čumíte? Vraťte se ke své činnosti!" Zařval Dionýsos na lidi v jídelně. Ti sebou trhli, ale uposlechli ho.
„Pak si tě najdu." Pošeptala mi Ari.
Poté si to zamířila k jednomu ze stolů, kde seděly skoro samé holky. Několika z nich byla podobná, až mě to donutilo přemýšlet, jestli třeba nemůžou být sestry.
„Tak jdeš, nebo potřebuješ písemné vyzvání?" Zeptal se Dionýsos. Nebo spíš D. Dionýsos je moc dlouhý.
S těmito myšlenkami jsem se vydala za chlápkem co často chodíval do ordinace mého táty a chlapem, kterého znám jen pár minut. Ne, vůbec to není divný...
Zavedli mě k šestipatrové dřevěné budově, která se podle jejich slov jmenuje Hlavní budova. Oh, jak originální název - a slouží k různým poradám před výpravami. Na mou otázku, před jakými výpravami, mi bylo řečeno, že se to dřív, nebo později sama dozvím.
Mohl by mi konečně někdo dát smysluplnou odpověď? Mám pocit, jako by mi záměrně všichni dávali vyhýbavé odpovědi, jen proto, aby mě naštvali.
„Ptej se Rheio, co chceš vědět?" Zeptal se nakonec Cheirón. Ooo, že by byly moje modlitby vyslyšeny?
Posadili jsme se okolo stolu na ping pong. To tady jako nemají na normální stůl? Asi ne. Proletělo mi hlavou. Ale teď není čas přemýšlet nad tím, proč mají tady místo stolu ping pongový.
„Dobře, proč tady jsem?" Ok, tohle nebyla ta správná otázka, ale pro začátek dobrý ne?
„Jsi polobůh, to ti ta tvoje kamarádka neřekla?" Řekl otráveně D.
„Řekla, ale neřekla mi, kdo je má matka." Odpověděla jsem ignorujíc jeho otrávený hlas.
„Tvá matka Rheio, je Artemis." Odpověděl mi Cheirón.
Moje matka Artemis? „Ale to nemůže! je to přeci věčná panna! Nebo snad ne?" Vykřikla jsem. Můj hlas byl tak o oktávu vyšší než normálně.
„To jsme si taky mysleli, ale podle všeho je tvůj otec rozený superbalič. Dokázal svést bohyni lovu a měsíce." Prohodil s úšklebkem Dionýs.
Očividně mého tátu vůbec neznají, ten by nesbalil ani smradlavou ponožku. Jako nic proti mému tátovi, ale je šíleně nudný. Všem vypráví buď to o zdravotnictví, nebo o Řecku. I když na druhou stranu, jestli byla moje matka taky takový magor do Řecka a do zvířat, což asi určitě byla, hodně si spolu rozuměli.
„Fajn, takže když pomineme fakt, že je to totální blbost. Co to pro mě znamená?" Zeptala jsem se. Stejně tomu pořád nevěřím. Třeba se mýlí a já jsem někdo úplně jiný.
„To zatím nevíme, každopádně se budeš učit jak se bránit před nestvůrami. Nebudeme to nějak výrazně hrotit, třeba se nic významného neděje. Artemis si možná jen nadávala pozor a nic víc." Odpověděl kentaur.
Si ze mě dělá srandu? To mi chce naznačit, že jsem možná jenom nějaký blbý omyl co se neměl narodit? Super vědět.
„Určitě máš hlad. Jdi se najíst Rheio, Ariana ti potom ukáže tvůj srub a od zítřka ti začne výcvik." Řekl ještě Cheirón a doslova mě vystrkal ven z budovy.
Já, ač zmatená, jsem zamířila zpátky do jídelny, kde se na mě upřely snad stovky očí. Pohledem jsem vyhledala Arianu. Mojí jedinou samozřejmost, u které jsem si byla více než jistá, že u ní mě už nic nepřekvapí. To jsem se ale mýlila.
Aria ke mně přiběhla rychlostí blesku. Její dlouhé černé vlasy jí spadali do očí, naštvaně si je odfoukla.
„Nechala jsem ti něco k jídlu, Áresovci ti to málem všechno sežrali. Žrouti jedni nenažraní." Řekla ne moc tiše a podala mi nějaký zeleninový salát.
Zavrtěla jsem hlavou, dneska rozhodně nemám chuť jíst, ne potom co jsem se dozvěděla, že jsem polobůh.
„Hele Mayesová, mluv sama za sebe jo? Nevím kdo je tady proslulý, že sežere dvacet knedlíků na posezení." Promluvil nějaký kluk, který se za námi najednou zjevil.
Málem jsem dostala infarkt. Toho si ale kluk nevšímal, zabodával své oči do Arianiných.
„Neříkej mi příjmením, Owney!"
Moc dobře jsem věděla, že Ariana nenávidí, když jí někdo říká příjmením. To kvůli jejímu otci, je to alkoholik a Aria ho kvůli tomu nenávidí.
„Jo, hlavně že ty mi příjmením říkat můžeš, co?" Odpověděl ten kluk a svou pozornost namířil na mou maličkost.
Pořádně jsem si ho prohlídla. Měl hnědé vlasy, které mu trčely do všech stran. Šedivé oči mě probodávaly až do morku kostí. Měl vysportovanou postavu a mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct musela jsem uznat, že byl docela hezký.
„Jsem Eliott, syn Ára a ten nejlepší šermíř v táboře." Řekl sebevědomě a natáhl mým směrem ruku.
Páni, ten kluk bude mít asi vysoké ego.
„Těší mě, já se jmenuju Rheia Maisnerová." Odpověděla jsem a jeho ruku přijala.
„Taky mě těší. Doufám, že budeš přínosem pro náš tábor."
„To by stačilo. Můžete si popovídat někdy jindy, musím Rheie ukázat její srub." Přerušila Ariana naší nesmyslnou konverzaci a doslova mě odtáhla pryč.
„Na něj si dávej pozor. Jeho otec je bůh zuřivé války, jejich ego je vyšší než samotné Empire State Building, akorát to IQ je nízký." Varovala mě.
Její výraz mě donutil se rozesmát. Vypadala jako kdyby viděla něco odporného. Ona toho kluka asi moc v lásce nemá. To mě přivádí k další otázce.
„Odkud je všechny znáš?"
Má otázka vyvedla Arianu značně z míry. Zatahala se za pramínek vlasů, jak to dělává, když je z něčeho nervózní. „No, já- víš -moje matka je Afrodita a s tvojí matkou se před lety dohodly, že tě budu chránit. Každé léto jsem jezdila sem, abych se učila bojovým uměním. Nenaštvi se, ale dělala jsem to pro tebe!" Vychrlila to ze sebe, že jsem jí málem ani nerozuměla.
Dívala se na mě s bolestí v očích, mě se naopak rozzářily nadšením.
„Takže tvá matka je bohyně krásy? No to mě mohlo hned napadnout!"
„Ty se na mě nezlobíš?"
„Šílíš? Nezlobím! I kdybys byla dcera Medůsy, seš moje nejlepší kamarádka. Jen jedna věc, to tě sem táta pouštěl?"
„Jo, musel, mamka mu to nařídila a on se bál. Všem říkal, že jezdím za tetou do Irska makat na jakousi farmu, ale ve skutečnosti jsem byla celé léto tady." Ušklíbla se.
„A ještě něco. Ty jsi věděla kdo je má matka?" Zeptala jsem se nervózně, říkala přeci, že se její matka s tou mou na tom dohodly, takže by mohla něco tušit.
„Ne, nevěděla jsem to. Nikdo kromě některých bohů a tvého táty to nevěděl. Příšery pravděpodobně jen poznaly pach poloboha, proto po nás šly. " Odpověděla mi popravdě. Asi má Cheirón pravdu. Nic zvláštního se neděje, jen se moje matka bláznivě zamilovala a nedala si pozor.
Ani jsem nezpozorovala, že už jsme na místě, dokud se Aria nezastavila a já do ní v plné rychlosti vrazila.
Stály jsme před krásnou modře natřenou budovou. Na štítu nad vstupními dveřmi byl luk a šípy. Stejné, jako na mém náhrdelníku a na fasádě vyobrazená zlatá zvířata jako jelen, divoké prase a mnoho dalších. Bylo to přímo okouzlující.
„Tohle je Artemidin srub, žádné jiné děti než tebe nemá, tak to budeš mít sama pro sebe, teda občas sem přijedou na návštěvu její lovkyně, ale to je málokdy."
„Její lovkyně?" Zeptala jsem zvědavě. Má matka že má nějaké lovkyně? Co jako dělají? Loví jí jeleny, když má chuť na zvěřinu?
„To jsou její nejvěrnější spojenci, jsou to samé holky. Ostatně jak jinak. Artemis nikdy neměla ráda muže, kromě svého bratra Apollóna a tvýho táty." Mrkla na mě.
„Vypadá to, že doktůrek byl v mládí pěkný zvíře." Prohodila s úšklebkem.
Bože, to jako všichni budou řešit milostný život mého táty?
„Ještě ty s tím začínej." Zamumlala jsem podrážděně a zamířila si to rovnou do srubu.
První co mě zaujalo, byla velká, dřevěná postel stojící u okna s výhledem na oblohu. Okno bylo postavený tak, aby paprsky měsíce ozařovaly celý srub a budil tak dojem bezpečí. Zatímco já se rozplývala nad krásou postele, Ariana mezitím otevřela skříň, která stála naproti dveřím a začala tam skládat oblečení z batohu.
„Jeee, Rhei, že mi půjčíš tu tvoji černou mikinu, viď?" Udělala na mě psí oči. Tohle dělá pořád a já jí na to vždycky skočím.
„No jo, tak si něco vyber a vypadni. Já chci spát!" Odpověděla jsem rezignovaně a oblečená padla do postele. Zaslechla jsem vítězné zajásání a pak jen tiché zvuky, jak si Aria vybírala oblečení.
„Sladké sny Rhei, pořádně se vyspi." Uslyšela jsem Ariin hlas, ještě než jsem upadla do říše snů.