Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

9. Přemnožení nestvůr na vlastní kůži

Botanická zahrada byla nádherná. Každý z nás obdivoval všemožné druhy rostlin, keřů a stromů, a i když se zdálo, že žádnou nápovědu ohledně pana D. nenajdeme, rozhodně nelituju, že nás Héfáistos poslal zrovna sem. Jelikož jsem na vlastní oči mohla vidět rozmanitosti přírody.
Jediné mínus byla ta hromada lidí, kteří se tlačili jako smyslů zbavení. K mému zděšení jsem v davu poznala i tu bábu z tramvaje, naštěstí nás neviděla, ale utvrdilo to mou domněnku, že nás sleduje. Není přeci vůbec možné, abychom na ní naráželi kamkoliv jdeme!
Zastavila jsem se a znovu si prohlédla to místo, kde jsem jí spatřila, ale nebyla tam. To už mám vidiny? Ještě před chvíli tam stála a prohlížela si nějakou masožravku! Tak rychle přeci nemůže zmizet, i kdyby to byla příšera. Je to stejné jako s těmi záhadnými stařenkami tenkrát na letišti, do teď nevím jak je možné, že tak rychle zmizely. Jakoby se vypařily.
„Rheio! Na co tam koukáš? Pojď sem!" Zakřičela na mě Anabeth. Byli už na druhém konci mostu, zatímco já pořád na začátku a upřeně jsem zírala do dáli. Rychle jsem se vzpamatovala a rozběhla se za nimi.
Šli jsme v řadě za sebou. Ariana ve předu se o něčem dohadovala s Eliottem, ale oba vypadali, že se skvěle baví za nimi šli Anabeth s Percym, Connor s Travisem, kteří stoprocentně kuli pikle na nějaký jejich žertík, pak já a nakonec šli Leo, Nico a Will.
„Hele Rheiušo, na koho si to tam zírala? Byl tam snad nějaký tvůj tajný ctitel? " Zasmál se najednou Leo a srovnal se mnou krok. Protočila jsem nad ním oči. Nejenže si asi oblíbil říkat mi Rheiušo, ale neodpustil si i nějakou uštěpačnou poznámku.
„No tak, mně to říct můžeš. Já to nikomu nepovím." Mrknul na mě. On je vážně pako.
„Ne, Leo, žádného tajného ctitele jsem neviděla, ani tady v Chicagu nikoho neznám. " Odpověděla jsem mu. On se zasmál a vzal mě kolem ramen. „Nekecej."
„Fajn. Víš kdo byl ten tvůj tajný ctitel? Ta bába z tramvaje." Odpověděla jsem. On se na chvíli zastavil, ale potom se začal smát. Nechápavě jsem se něj podívala, jenže když jsem si tu mou odpověď přehrála v hlavě, musela jsem se zasmát taky, znělo to trochu divně. To musím uznat.

Přišli jsme do lesní části, všude kolem nás byli jen zelené stromy a nad námi zpívali ptáci, bylo to jako v pohádce. Dokonce zmizeli i lidé a byli jsme tu jen my. Bylo to trochu zarážející, poněvadž jsme se celou dobu skoro jen cpali a najednou tu bylo prázdno, ale nevadilo mi to.
„Nepřijde vám divné, že tady najednou nikdo není?" Zeptala se náhle Ariana.
„Asi tuším proč. " Zamumal v odpověď Will a zíral na něco za námi. Všichni jsme se jako na povel otočili a všem nám unikl vyděšený výkřik. Před námi stáli tři obří stvoření, které měli ptačí těla a ženské hlavy, vedle nich stála babizna z autobusu a vrhala na nás vražedné pohledy, ale její pes nikde.
„Polobůžci, copak to tady hledáte? Nebo mám snad říct, koho?" Zasmála se škodolibě, její společnice vydaly něco jako pobavený smích, až jedna z nich skřehotavým hlasem promluvila: „Všechno se mění." Načež bába z autobusu opět zmizela a ta ptačí stvoření se na nás vrhla.
Bojovali jsme pohromadě a dařilo se nám, dokud mě zezadu někdo nepopadnul a neodhodil dál od ostatních, chtěla jsem se zvednout, jenže mi to nechtěly ty drápy dovolit. Ta obluda, která se nápadně podobala bábě z autobusu mě podrápala pod okem a nebezpečně se přibližovala i výš. V poslední chvíli jsem jí vrazila do oka meč a odkutálela jsem se stranou, abych měla čas vzít si svůj luk a šípy. Jen co jsem si to připravila byla zase u mě. Do háje, o co jí jde? Já nejsem dobrá k jídlu. Fakt.
„Rheio, pozor! " Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a musela jsem se okamžitě sehnout, jelikož se proti mně rozběhla hydra.
Ten kdo na mě křičel byla Ariana, která teď bojovala s jednou chimérou. Ta se tady vzala jak? Zatímco já bojovala s ptačí ženou, kousek ode mě zápasil  Nico s hydrou.
Nemám tušení, kde se tady vzalo tolik nestvůr, ale bylo jich  mraky. Empúsy, harpyje, chiméry, hydry...
To přemnožení je opravdu reálné. Nikdy jsem neviděla tolik nestvůr najednou.
  Harpyje se po mně opět vrhla. Vyhla jsem se, a jelikož to ptačí žena nečekala, napálila to přímo do stromu. Myslela jsem si, že už je po ní, jenže ona se jen oklepala a znovu zaútočila. Udělala jsem první co mě napadlo: Vzala luk a šípy a střelila jí to do místa, kde by mělo být srdce. Těsně před mou hlavou se proměnila ve zlatý prach a zmizela.
Já zůstala nehybně stát, obalená zlatým prachem, obklopena řeckými nestvůrami a polobohy, kteří stále bojovali.
Najednou jsem uviděla jak se jedna z Empús přibližuje směrem k Nicovi, ale on ji neměl šanci vidět, protože byl zaměstnaný bojem s hydrou. Vystřelila jsem další šíp, který zasáhnul Empúsu, a tak se zaměřila její pozornost na mě. Rozběhla se za mnou a svalila mě na zem.  
Konečně jsem mohla z blízka spatřit jak vypadá.
Opravdu měla místo normálních nohou kovové a na tváři měla výraz plný šíleného nadšení.
„Cítím tvou dobrou krev. Jen malinko si ochutnám. Pán se to nedozví. " Šeptala Empúsa. Je snad nějaký upír? A jaký pán? Voldemort?
Couvala jsem více dozadu, abych si nenápadně mohla vzít luk, který mi spadnul, když na mě ta příšera skočila. Ona mě ale přimáčkla k zemi ještě víc, až jsem se nemohla skoro nadechnout.
„Seš potomek panny, že? Co by asi udělala Artemis, kdyby jsem ochutnala tvou krev?" Smála se jako šílenec. Neodpovídala jsem, jen jsem si nenápadně sáhla na záda, kde jsem měla šípy, jeden se mi podařilo vytáhnout a vrazit jí ho do hrudi. Empúsa zalapala po dechu.
„Nebyla by nadšená. " Řekla jsem ve chvíli, kdy se proměnila v prach.
Znovu jsem se podívala kolem. Všechny příšery byly pryč, jen hydra se stále držela. Kolem ní stáli Nico, Leo, Will, Percy, Eliott, Connor, Travis, Ariana i Anabeth a snažili se jí zastavit. Najednou v Leových rukách vzplál oheň a zapálil Willův šíp, který zasáhnul jednu ze tří hlav hydry, takhle to udělali ještě dvakrát, zatímco ostatní hydru zaměstnávali, než konečně lehla popelem.
„Rheio! Jsi v pořádku? " Zakřičela ihned Ariana a vrhla se mi kolem krku.
„Já ano. A vy?" Zeptala jsem se ostatních.
Všichni mi přikývli na souhlas, ale v tom se k nám přihnal chlap s černými vlasy, které měl hladce ulíznuté na temeni hlavy. Měl na sobě smoking a vypadal jako naštvaná saň.
„Co si myslíte, že děláte, vy haranti?" Soptil. „Ničíte přírodu ohněm! Co vás to napadlo? Podívejte se jak je to tady zničené! " Ukázal na spálený kruh, kde ještě před chvíli stála hydra. „A to ani nemluvím o tom, že jste zničili a ukradli vzácné rostliny Ambrózie peřenolisté! Vzácný druh, kteří znali už staří Řekové! " Křičel dál, až se kolem začali shromažďovat lidé a naštvaně na nás koukali.
„My ale nic neukradli! A za ten oheň se omlouváme. Byla to nehoda." Obhajovala nás Anabeth, protože jsme nebyli schopní slova. Jen jsme bez duše zírali na ředitele a modlili se ke všem bohům, ať nám uvěří.
„No to vám tak budu věřit! Netuším, co vás vedlo k odcizení Ambrózie, když je jedovatá, ale policie už je na cestě. Ti si vás už podají." Řekl chlápek a pokynul pěti mužům, kteří vypadali jako gorily. Ti nás popadli a odtáhli do malé místnosti bez oken, kde byly jen nějaké semínka s neznámými rostlinami. Zamkli nás a odešli.

„Super. Co teď? Jsme tady zavření! " Konstatoval Eliott a naštvaně kopnul do dveří.
„Třeba se nám povede ty dveře vyndat z pantů. " Zkusil Will sebevědomě a sám se je pokusil vyrazit.
Postupně to vyzkoušeli všichni, ale ani jednomu se to nepovedlo.
„Takhle to nemá cenu. Ty panty se vykopnout nedají a dveře se dají odemknout jen z venku." Povzdechnul si Travis. Nezbývalo nám nic jiného než čekat, až si pro nás přijede policie. A opravdu nevím, co jim řekneme. Pochybuju, že nám budou věřit, že jsme bojovali s příšerami.

Sedla jsem si do rohu místnosti. Škrábanec na obličeji, na který jsem malém už zapomněla, najednou začal nesnesitelně pálet. Potichu jsem zasyčela bolestí, když v tom si ke mně přisedl Will a podal mi lístek Ambrózie.
„To je ta odcizená? " Zeptala jsem se, když jsem žvýkala lístek, který opět chutnal jako babiččin medovník.
„Ne. To je z mé vlastní zásoby. Myslím, že to ukradla Empúsa. " Řekl zamyšleně a začal mi ošetřovat škrábanec pod okem.
„Empúsa? K čemu by jí byla Ambrózie? Au!" Sykla jsem bolestí, když mi na otevřenou ránu stříknul pálivou dezinfekci.
„Promiň." Zamumlal „To nevím, ale viděl jsem, jak jí jedna bere a pak najednou zmizela. Bylo to zvláštní. Myslel jsem si, že šílím."
„To je divný."
„To jo. Samé otázky a žádné odpovědi." Povzdechnul si, vzal náplast a škrábanec mi zalepil. „Pravděpodobně ti zůstane jizva."
„Super. Budu vypadat jako idiot." Povzdechla jsem si otráveně.
„Ne, možná jen jako pirát. " Zasmál se, přičemž šel ošetřit další lidi.
Já si opřela hlavu o kolena a přemýšlela, jestli je možné, aby se vám život změnil během jednoho týdne úplně od základů a všechno, čemu jste věřili jen jako pohádkám je ve skutečnosti realita.
Po chvíli mého bezduchého přemýšlení si ke mně opět někdo přisednul. Zprvu jsem si myslela, že je to Aria, ale když jsem se podívala, byl to Nico.
„Co tvůj škrábanec?" Zeptal se.
„Až na to pálení a toho, že budu vypadat jako pirátská holka po bitce tak celkem v klidu, co ty?" Odpověděla jsem. Nico se malinko usmál. Měla jsem sto chutí se štípnout, jestli se mi to jen nezdá.
Ale měl docela hezký úsměv. U všech bohů, už jsem jako Aria!
„Taky celkem v klidu. Chtěl jsem ti poděkovat jak si odlákala tu Empúsu. Nebýt tebe, dostala by mě zezadu."
„Není zač. Teď jsme si aspoň kvit." Usmála jsem se, při vzpomínce jak Nico vběhnul na ty storukáče a pak mě  zachránil před prudkým nárazem s kamenem.

Najednou se ozvala rána a dveře byli otevřené. Před nimi stáli kluci Stollovi a Leo. Na tvářích jim hráli samolibé úsměvy.
„A pak že naše výbušniny jsou jen nepotřebné věci, že Anabeth? " Zasmál se Connor.
„Dobře. Uznávám. Občas se ty vaše výbušniny hodí, ale teď si musíme pospíšit nebo nás odvedou do vězení. " Odpověděla Anabeth. Všichni jsme se zvedli a rychle, ale potichu jako myšky jsme se vyplížili ven, kde právě zastavilo policejní auto. Schovali jsme za keř a teprve potom, až policajti zmizeli spolu s ředitelem v areálu jsme opustili botanickou zahradu.
Jedno vím jistě, v botanické zahradě jsem byla poprvé a naposledy.