Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

25. Poslední Nádech

Bylo těžké se připravovat na boj, o kterém nikdo z nás netušil jak nepřítele porazit, ale pomáhala nám naděje, že všechno dobře dopadne.
Bohužel, ta naděje závisela na mně. Ještě tak před měsícem bych se tomu všemu jen smála. Nevěřila bych Arie kdyby za mnou přišla a řekla mi, že jsem poslední nadějí pro řecké bohy a vlastně i pro celé lidstvo. Znělo to tak absurdně. Jako z nějakého hollywoodského filmu, na které běžně chodíme do kina a smějeme se stupiditě některých hrdinů. Jenže, jak už se mi to několikrát ukázalo, tohle je krutá realita. Přátelé umírají, rodiče umírají a dobro ne vždycky zvítězí. Ale proto je potřeba bojovat a snažit se do posledního dechu. Ano, to se lehko říká, ale hůř plní.
Stála jsem na střelnici v římském táboře s lukem od matky a se všemi těmi myšlenkami v hlavě. Chtěla jsem si promyslet co budu dělat dál, jak porazím Úrana, kterého nedokázali porazit ani samotní bohové. Ale všechno to bylo marné, neměla jsem ponětí jak někoho takového porazit a z toho všeho jsem byla zoufalejší než kdy dřív.  Přála bych si tady mít tátu, který by mi pověděl, ať jsem sama sebou, ale on tu nebyl. Byl mrtvý a spolu s ním i má božská matka.
Všichni bohové byli mrtvý.
Jak ráda bych teď slyšela komolit boha vína Dionýsa moje jméno, jak mi mrzutě připomíná, že starat se o děcka bohů je ten nejhorší trest ze všech. Chtěla bych slyšet Apollóna, jak si vymýšlí své skvělé básničky a myslí si, že jsou to ty nejlepší umělecká díla, která kdy vznikla, jak si utahuje z mé matky, že můj otec je asi moc pěkný zvíře. Chtěla bych slyšet mou matku, jak ho posílá do zadních částí těla, jak mě líbá před spaním na vlasy, myslíc si, že spím, jak se na mě dívá s láskou v očích, jak mi říká, že je na mě pyšná.
Odhodila jsem šípy i luk za sebe a naplno se rozbrečela, přičemž jsem doslova padla na betonovou podlahu,  která byla po celé střelnici. Když v tom na mě někdo promluvil.
„Trénuješ porážku? " Zeptal se hlas.
„Cože?" Zvedla jsem pohled na poloboha, který na mě promluvil. Nico Di Angelo se na mě díval skoro až starostlivým pohledem.
„Já jen že vypadáš, jakoby si nás už dávno odepsala. " Odpověděl mi a sednul si vedle mě na betonovou zem.
„Ne, tak to není. Já jen... " Snažila jsem se potlačit vzlyky, jež se mi draly na povrch, „Jenom, že nemám absolutní tušení jak ho porazím. Vždyť s vámi jsem sotva měsíc. Nezažila jsem jak jste porazili Gaiu a Krona a všechny ostatní." Odpověděla jsem zdrceně.
„Všecko je jednou poprvé. " Pokrčil Nico rameny a maličko se usmál, „Nemysli si, my taky kolikrát byli v koncích. A nebyli jsme vždycky pohromadě. Popravdě řečeno, toužil jsem zabít Percyho, hodně dlouhou dobu. A proto jsem zdrhnul. Moji jediní společníci byli tehdy nemrtví z Tartaru. Skoro jsem si přál, aby Krona Percy neporazil a prohrál. "
„Proč si to chtěl?" Zeptala jsem se a zvedla na něj uslzené oči. Nevěděla jsem, že by Nico tohle někdy udělal. 
„Zabil mi sestru. Teda, ne záměrně a ne tak úplně on, ale byl u toho a já ho za její smrt vinil.  Ona byla tehdy moje jediná rodina. Jenže nemělo cenu někoho vinit ani se litovat, musel jsem se sebrat a přemoct strach v sobě, jedině pak jsem pochopil, proč se to stalo právě mně a co je správná věc." Podíval se mi hluboko do očí, „Je jasné, že se bojíš a nevíš si rady, ale věř mi,  až to budeš nejvíce potřebovat, budeš vědět co je správné."
„To se lehko poslouchá, ale hůř potom plní. " Odpověděla jsem s povzdechem.
„To jo, ale kdyby činy byly jednoduché, nebyl by život takové dobrodružství. " Usmál se Nico, „Zvládneš to, neboj." Zašeptal a rukou mi setřel slzy, jež mi tekly po tváři, pomalu se ke mně naklonil a spojil naše rty. Na chvíli jsem se zasekla, ale pak jsem mu polibek oplatila. Bylo to, jakoby ve mně vybouchlo miliony ohňostrojů a já se propadala do naprosté temnoty. Nic kolem jsem nevnímala. Byli jsme jenom my dva. Právě teď.
„Ty vole, to si už děláte prdel? Už podruhý jsem někoho dneska nachytal jak si vyměňují sliny! " Ozval se za námi pohoršeně Leo Valdez.
Rychle jsme od sebe odskočili a já automaticky zrudla jak rak.
„Co chceš, Valdezi?" Řekl Nico dost naštvaným tónem.
„Klid, brácho, Jenom že máme jít do hlavního sálu. Cherión nám chce něco říct. " Odpověděl Leo se smíchem a rozběhnul se pryč.
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než že Héfaistovce následovat. Nico ho celou dobu propaloval pohledem, ale na mě se ani nepodíval. Nevěděla jsem, co měl ten polibek znamenat a upřímně, nebudu vám lhát, líbilo se mi to. Jenže, nevím co si o tom zkrátka myslet.
Když jsme dorazili do sálu, byli tam už úplně všichni. Stoupla jsem si vedle Ariany, která se dost nápadným způsobem dívala na  Eliotta, a on zase dost nápadně na ní. Trošku jsem do ní drkla, jelikož právě přišel Cherión s římskými prétory a agentem Johnsonem, Ariana na mě zmateně koukla, pak se ale vzpamatovala a věnovala se kentaurovi, který právě začal mluvit:
„Drazí polobohové, bylo mi ctí, vás všechny trénovat a vychovávat z vás bojovníky, za ta léta jsme bojovali s mnoha nepřáteli, a leckdy i mezi sebou. Ale vždy jsme se nakonec dokázali semknout a správná strana zvítězila, dokázali jsme překonat dlouholeté nepřátelství mezi Řeky a Římany a zachránili se ze spárů nevraživosti, teď je na čase, abychom my zachránili svět od záhuby. Bohové v nás věřili a my věříme v  sobě. Držte se, hrdinové a pamatujte, bojujeme za život nás všech. "
Po Cheirónově proslovu jsme všichni zatleskali, někteří dokonce obdivně hvízdli.
„Musím uznat, že se Cheirón v tom povzbuzování o dost zlepšil." Zasmál se tiše Will a všichni ostatní se smíchem přikývli.
Poté jsme se ale už rozdělili do skupinek a šli dokončit to, co jsme začali, tudíž zabít Úranovi spojence i Úrana samotného a navrátit vládu světa bohům. Jediným vládcům, kteří vládli vždy jakž takž spravedlivě.