Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

18. Mramorová truhla

Čtyři dny. Čtyři dny už tady hlídáme náš dům. Přesně tak jak nám přikázal Cheirón. Netuším, proč je to tolik důležité, ale na nic se raději neptám.

Za tu dobu se tady vystřídalo plno nestvůr. Od harpyjí, které nám zničily úrodu, až po Orthose - dvojhlavého psa, který nám pro změnu málem ukousnul hlavy.
A co je nejhorší?
Po Johnym se doslova slehla zem. Nemáme tušení, jestli žije a nebo byl spálený na prach. Nemáme žádné informace. Podle Cheirónových zpráv takhle zmizelo mnohem více polobohů a to jak z tábora, tak rovnou z výprav, na které nás před týdnem spolu s Apolloném poslali. Ale my nemůžeme nic udělat. Nemáme šanci je najít. Jak polobohy, tak Dionýsa, který je stále ztracený. Je to jako začarovaný kruh. Dokud se ten, co tohle všechno ovládá sám neukáže, my nemáme šanci.

Společně sedíme v mém pokoji. Pod zabarikádovaným oknem a zavřenými dveřmi, si připadám jako ve vězení. Nemůžeme nikam jít a to bychom se zítra měli vracet do tábora se všemi zprávami, které jsme za deset dní stihli zjistit. Popravdě, netuším co v táboře řekneme. Víme jen to, že Dionýsa mají nestvůry, že z nějakého neznámého důvodu potřebují Ambrozii. Probudil se Týfon a probouzí se něco mnohem horšího, akorát nevíme co.

„Tohle mě nebaví! " Vykřikl najednou Travis.
Všichni jsme s sebou cukli, jelikož byl každý ponořený do svých vlastních myšlenek.
„Nebaví mě, když nevíme co se děje. Johny s Dionýsem jsou bohové ví kde u příšer a my tady sedíme na zadku v zabarikádovaným domě a bojíme se vystrčit nos! " Pokračoval podrážděně.

„Nás to taky nebaví, Trave. Ale musíme ochránit dům." Odpovědel mu zoufalým hlasem Connor.

„A až odjedeme, tak co? " Zeptal se pro změnu Leo. „Rhein otec to tady bude chránit sám? Ať už chráníme cokoliv, dům to není. Musí tady být něco důležitého. "

„Děcka? Rychle pojďte ke mně do Herny a neohlížejte se! " Ozval se najednou hlas mého táty.

Všichni jsme se na sebe podívali, ale tátův rozkaz jsme uposlechli, jenže to jsme ještě netušili, že druhá část úkolu bude mnohem těžší.
Jen co jsme vyšli ze zabarikádovaného pokoje, viděla jsem, jak se skříň, jež stála u okna začala pohybovat. Bylo to jako z těch hororů, kdy se pomalu otevírají dveře a najednou zpoza nich vylejzá příšera. Jo, až na to, že tohle je horor v realitě. Ať chci nebo nechci za chvíli sem vážně přileze nestvůra a já vážně nepotřebuju vědět jaká to bude tentokrát.

„Rheio! " Zavolala na mě Ariana, popadla mě za ruku a odtáhla pryč od posouvající skříně.
Za námi byl slyšet nelidský křik. Zněl trochu jako ženský, ale zároveň zněl jako nehty škrábající po tabuli. Musela jsem si zacpat uši, ale ani to mi nepomáhalo. Pořád jsem to slyšela. Zvuk se mi zaríval hluboko do mysli a já měla pocit, že mi prasknou bubínky. Bylo to snad ještě horší, než křik Sirén.

„Pomozte mi to schovat. Nesmí se jim to dostat do rukou! " Přikázal nám táta, jen co jsme dorazili celý zadýchaní do Herny.
Podal mi nějakou bílou truhlu, vypadala jako z mramoru, akorát byla už velmi stará.
Co to u všech bohů je?
„Tati, co je to za truhlu a co v ní je?" Zeptala jsem se zmateně.
„Něco, co se k nim nesmí dostat." Odpověděl mi táta neurčitě a začal sesbírávat všechny zbraně, které našel.
Nechápala jsem, co to má znamenat. Celou dobu tady chráníme malou bílou truhlu? Nasazujeme životy kvůli truhle? K čemu?
Najednou se dům otřásl a všude kolem se opět rozlehl ten nepředstavitelný řev.

„Vezměte truhlu a schovejte se, pak utečte do tábora! Tady máte své věci." Řekl nám táta a všem nám podal naše batohy a zbraně.

„Já tě tady samotného nenechám!" Protestovala jsem. Ať už je ta truhla jakkoliv důležitá, nemohu přece nechat svého tátu napospas bohové ví jaké příšeře!

„Rheio, poslouchej mě. Musíš tu truhlu dostat do bezpečí. Je to důležité, rozumíš mi?" Zeptal se mě klidným hlasem. Začaly mi téct slzy, ale přikývla jsem. „Dobře. Schovejte se tady. Já tu příšeru odlákám, až bude po všem, dostaňte se do tábora. Za žádnou cenu se nepouštějte do boje. Zůstaňte schovaný, jasný? " Pokračoval táta.
Truhlu mi strčil do batohu. Ještě mě stihnul pohladit po vlasech, ale pak nás všechny strčil do skříně, která byla kupodivu velmi velká, takže jsme se ani moc nemačkali. Jen jsme se shromáždili u švíry a nenápadně pozorovali dění venku.

Sám táta si vzal svůj prak, se kterým bojoval pořád a jako pravý hrdina vyčkával na blížící se hrozbu. Ta přišla téměř okamžitě.
Do Herny se doslova doplazila odporná nestvůra s napůl hadím tělem a napůl ženským. Nutno podotknout, že ta lidská část nebyla zase tak špatná do doby, než promluvila, čímž odhalila své odporné tesáky, ze kterých okapávala krev. A jsem si jistá, že její krev to nebyla.

„Lovče, dej mi tu truhlu a já ti neublížím. " Promluvila něžným hlasem.

Ten její tón hlasu se mi vůbec nelíbí. Tváří se jako neviňátko, ale rozhodně jím není.

„Ani mě nehne." Odpověděl vzdorově táta.

„Blbý smrtelníku. Nepokoušej se vzdorovat mocné Echidně. Vím moc dobře, že truhlu vlastníš ty. Přesně jak praví věštby." Odpověděla žena stále s ledovým klidem.

„Tvé věštby lžou. Já žádnou truhlu nemám. " Vzdoroval dál táta.

To už ale Echidnu rozzuřilo. „Vydej mi truhlu, nebo zemřeš krutou smrtí a tvá dcera zrovna tak! " Sykla zlostně.

„Nikdy!" Zařval táta a pomocí praku vystřelil po příšeře velký kámen, který celou dobu svíral v ruce.

Echidna se ráně vyhla a téměř okamžitě zaútočila. Táta se ale také vyhnul, přiskočil ke zdi kde byl pověšený meč a začal s hadí ženou bojovat.
Vyhýbal se obratně všem útokům, ale chvilka nepozornosti, kdy klopýtnul o roh stolu, mu byla záhubou. Spadnul a meč mu vypadnul z ruky. Neměl šanci se k meči dostat dříve než ona k němu. Měla jsem chuť křičet, když se Echidna přibližovala připravená mu ukousnout hlavu. Chtěla jsem vyrazit tátovi na pomoc, ale něčí silné ruce mi v tom bránily. Příšera se mezitím stále přibližovala. Otevírala svou obrovskou pusu, ze které okapávala krev. Když v tom se ozval ostrý hlas. Hlas, který nám všem byl důvěrně známý.

„Nech ho! Pán ho potřebuje živého. Truhlu má určitě Rheia. Najdeme ji a získáme truhlu. " Řekl ostrým hlasem Johny.
Vůbec nezněl tak jak jsme ho znali my. S námi mluvil tiše, stydlivě. Vždycky jsem to přisuzovala k tomu, že je to kvůli tomu co si prožil, ale teď zněl úplně jinak.
Ariana vedle mě málem vykřikla, kdyby jí Eliott nezakryl pusu. Táta se na Johnyho díval zdrceným pohledem, ten se jenom ušklíbnul, pokynul Echidně a zmizel. Hadí žena si pouze odfrkla, popadla mého tátu a také s ním zmizela.

„Ne! " Vykřikla jsem do prázdna a konečně se vymanila ze sevření, jež mi celou dobu bránilo, abych vyběhla tátovi na pomoc. Ten kdo mě držel byl Nico, který ihned vyběhnul za mnou. Věděla jsem, že už je pozdě. Táta je pryč. Echidna je pryč. Johny, ten zrádce, je pryč.
Eliott měl celou dobu pravdu.

Začala jsem strašně vzlykat. Nico si vedle mě sednul. Po chvíli ho následovali i ostatní. Seděli jsme v kruhu vedle sebe, já brečela, Arianě tekly slzy a ostatní se nás snažili utěšit.

________________

Překonali jsme hranici 1K přečtení, za to vám moc děkuji. :3

Užijte si kapitolu a prázdniny. Doufám, že si volno náležitě užíváte!
Bby Christine__Stark