Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

20. V hlubinách Tartaru

Liam Maisner' s Pov:

Je to jako bych seděl na dně Tartaru. Všude kolem tma, ve které se skrývají děsy, vnitřnosti mi pomalu zamrzají a někde vysoko nade mnou zuří oceán. Nevím kde jsem a ani pořádně nevím, co se stalo.
Jak jsem se tady vzal?
A kde to jsem?
To jsou jediné myšlenky, které mi létají hlavou jako zběsilé. Třeští mi hlava tak moc, že nedokážu ani pořádně otevřít oči. Nemůžu se ani pohnout.
Jen doufám, že se Rheie a ostatním podařilo utéct, protože pokud ne. Vše bude ztraceno.

„Lovče, rád tě vidím. Tak dlouho jsem si přál tě spatřit a konečně se mi to povedlo. " Rozezněl se temnotou hlas. Zněl jako burácení hromů, jakoby se lámaly kusy skály a padaly do hlubin.

„Co jsi zač?" Zeptal jsem se pevným hlasem, i přesto, že mi srdce bušilo jako o závod. Věděl jsem, že ten hlas znám, ale neuměl jsem ho k někomu zařadit. Možná to byl někdo z minulého života.

„Jsem noční můra všech bohů i všeho živého na zemi. Zapomněli jste na mě a na mou sílu a to se vám stane osudným. " Odpověděl burácivě hlas.

Začal jsem se rozhlížet kolem, abych strůjce hlasu alespoň na minutku zahlédnul, ale nic jsem neviděl. Jen neprostupnou temnotu, která se mi zařezávala až do vnitřností.
Blízko mě se cosi pohnulo. Málem jsem vypustil duši, když někdo další promluvil.

„Halo? Je tady někdo? " Zeptal se chraplavý hlas. Zněl jakoby nemluvil delší dobu.

„No ne, bůžek se nám probudil. Nechávám vás se seznámit. Ostatně, budete to potřebovat." Zasmál se škodolibě hlas a utichnul.

„Kdo jste? Koho zase unesl? " Zeptal se chraplavý hlas. Byl to muž.

„Jsem Liam Maisner, Vy musíte být Dionýsos, že? Nevíte kdo nás unesl? " Zeptal jsem se tiše.

„Ano jsem. Je to Uranos. Otec Krona. Co provedl tentokrát? " Zeptal se Dionýsos. Jeho hlas zněl jako by nemluvil týdny a každé slovo ho vyčerpávalo.

Mírně jsem pokrčil rameny, i když jsem věděl, že to nemohl vidět. Přemýšlel jsem nad Johnym, který se dal na špatnou stranu.
Kde teď je? Plní další úkoly pro Urana?
Nevím. Doufám, že ne. Že si uvědomí, jaká strana je ta správná.
„Doufám, že už nic. " Zamumlal jsem odpověď. Ani nevím na co. Možná na Dionýsovu otázku, možná i na to, co Johny udělal.

Najednou jsme uslyšeli skřípání. Jakoby se otevírala železná brána. Do místnosti vstoupil Johny s pochodní v ruce, takže jsem konečně mohl spatřit, že sedím v nějaké kobce, která vypadala jako vězení. Vedle mě seděl bůh vína Dionýsos. Potlučený a zesláblý. Připoutaný řetězy, které zdobily i mé zápěstí.
Za chlapcem se vynořila hydra. Zírala na nás jako na kusy masa. Dionýsos neměl sílu se už ani pohnout. Jen zoufale hleděl na příšeru a poloboha, který nás všechny zradil.

„Johny, nemusíš to dělat." Promluvil jsem slabým hlasem.
Doufajíc, že si to vezme k srdci, ale on se jenom ušklíbnul.

„Nemysli si, že tu truhlu nezískáme. Víme kde máme hledat." Řekl se škodolibým úsměvem Johny.

„Tak na co nás tedy potřebujete? " Zeptal jsem se. Docházely mi síly. Nejraději bych zavřel oči a nikdy je už neotevřel.

„Až vezmeme truhlu a získáme všechny potřebné věci, navrátíš našemu pánu veškerou sílu a on se pak ujme vlády nad světem." Odpovědel mi sebevědomě Johny.

Nemohl jsem uvěřit, že tohle je ten samý Johny kterého jsem poznal, když zabušili u mě v ordinaci. Tenhle byl jiný. Drzejší a zlejší.
„Kdo mě k tomu donutí?" Zeptal jsem se vzdorovitě.

Hydra na mě varovně zasyčela, ale já neustoupil. Nehodlám mu pomáhat v tak ohavném činu. To raději zemřu.

„Být tebou, tak si to hodně rychle rozmyslím." Ušklíbnul se klidně Johny.

„Nikdy. "

Chlapec jen pokrčil rameny. Pokynul hydře, pochodeň zavěsil na stěnu a odešel. Hydra se samolibě usmála. Jedna hlava, - ta dračí - se vrhla na Dionýsa a začala mu pomalu drásat již téměř zahojené ranky. Na mě se zaměřila hlava lví, začala mi drápy i zuby trhat kůži a dostávat se tak až do masa. Křičel jsem. Stejně tak i Dionýsos. Byla to nepředstavitelná bolest, kterou jsem nikdy v životě nezažil.
Po zhruba hodině nás nechala ležet vysílené na zemi. Nebyl jsem schopen popadnout dech. Mé oči se pomalu, ale jistě zavíraly. Než jsem však upadnul do blahodárného bezvědomí, přišel Johny a podal mně i Dionýsovi Ambrózii, potom už si nic nepamatuju.

Nico's pov:

Viděl jsem jen Rheiny záda, když se rozběhla pryč. Ariana se chtěla rozběhnout za ní, já byl ale rychlejší. Nevím proč jsem za ní běžel. Možná mi jí bylo líto. Cítila se jako vyvrhel a já jí naprosto chápal. Vím jaké to je, když se vás lidé bojí a ukazují si na vás.

Našel jsem jí sedět na molu. Zírala na dno jezera a nevnímala okolí. Byla bledá jako stěna.
„Jsi v pořádku? " Zeptal jsem se opatrně.
Tohle byla asi ta nejblější otázka, na kterou jsem se mohl zeptat. Jasně, že nebyla v pořádku. Unesli jí tátu neznámo kam.
Rheia se na mě letmo podívala.
„Všechno jsem zkazila." Promluvila slabým hlasem. Slzy jí začaly stékat po tváři.
Nevěděl jsem, co dělám. Nejsem moc komunikativní typ. Nikdy jsem nikoho neutěšoval. Vlastně, obecně se moc nestarám. Jenom o své nejbližší, což byl jen Will a moje nevlastní sestra Hazel, dříve také Bianca, ale všichni asi víme, co se s ní tenkrát stalo.
Opatrně jsem si k Rheie přisednul a objal jí kolem ramen. Nic neudělala. Jen dál tiše brečela.
„Nic si nezkazila. Tvůj táta se obětoval pro nás všechny. Nevím co v tý truhle je, ale musí to být něco důležitého. Musíme to uchránit. " Řekl jsem tiše.
Rheia si jen slabě povzdechla. „Všichni se mě teď budou bát." Zamumlala. Skoro jsem jí neslyšel.
Povzdechl jsem si.
„Bojíš se příšer? " Zeptal jsem se.

Rheia na mě nechápavě pohlédla.

„Samozřejmě, že bojím." Odpověděla.

„Tak to by ses měla bát i mě. "

„Proč? " Zeptala se stále nechápavě.

„Jsem syn boha podsvětí. Smrt se mi táhne v patách. Každý se mě bojí. " Odpověděl jsem.

„Já jsem zase dcera někoho, kdo nikdy žádné děti mít neměl. Proroctví říká, že mým narozením se přivolala na svět zkáza. Tak kdo je tedy z nás dvou ta zrůda?" Odpověděla mi zlomeným hlasem. „A navíc, tebe se nikdo nebojí. Minimálně ne holky, což pak sis nikdy nevšiml jak na tebe všechny koukají? To není kvůli tomu, že by z tebe měly strach." Ušklíbla se.

„Možná, že se jim líbí můj vzhled, ale když začnu ovládat kostlivce všichni na mě koukají stejně. Nejraději by vzali nohy na ramena." Ušklíbnul jsem se. „Co tím chci říct je to, že nezáleží jak na tebe koukají ostatní, ale jaká jsi doopravdy. Nikdo z nás si nemyslí, že za to můžeš ty. A pokud ano, tak je pěknej blbec. Nemůžeš za to, že ses narodila. To proroctví bylo vyřčeno před tisíci lety a za tu dobu lidé i bohové zapomněli. To není tvá chyba. "

„Jak si tím můžeš být tak jistý? Kdybych tátovi pomohla, mohl tu být s námi. Nebo kdybychom Johynho měli pořád na očích, jak byl původní plán, nenašly by nás nestvůry."

„To jsou jenom domněnky. Proroctví se zkrátka plní a i kdybychom o něm věděli, stejně bychom tomu nezabránili." Odpověděl jsem a zadíval se jí do očí. Měla je krásně modré, ale ne tu běžnou modř, nýbrž tmavé. Má opravdu hezké oči.

Rheia si povzdechla. Podívala se mi také do očí a pak mě obejmula.
„Děkuju. Za všechno. " Zašeptala tiše.
Chvíli jsem stál jako opařený, ale pak jsem ji obejmul nazpátek.
„Není zač. " Odpověděl jsem tiše.

_________

Předem se vám omluvám, že příští týden nebude kapitola, ale jsem pryč a nestíhám vydat... Možná to ale stihnu, uvidím no.
Každopádně se s vámi loučím u již druhé speciální kapitoly z pohledu jiných osob.
Tentokrát z pohledu Liama Maisnera a Nica...

Shippujete někoho už nebo zatím ne? Xd