Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

15. Potomek Lovce

Zůstala jsem nehybně stát před vchodem červené budovy, jež patřila mému otci. Když jsem ji tenkrát opouštěla, rozhodně jsem si nemyslela, že se sem vrátím jako polobůh. Teda, já už polobůh byla dávno před tím, ale chápeme se, ne?
Zdá se, jakoby ten den byl už před mnoha lety. Tolik věcí se stalo za těch pár dní.

„Rheiušo, budeš na ty dveře civět dlouho nebo nám je otevřeš? Ty nosítka jsou celkem těžký. " Promluvil mi za zády Leo.
Mírně jsem nadskočila, jelikož jsem opět nevnímala realitu. Ale pak jakoby do mě uhodil blesk a já si uvědomila, kvůli čemu tu vlastně jsme. Energicky jsem otevřela dveře a svým přátelům ochotně razila cestu udivenými pacienty, jež na nás vrhli nejednu nepěknou poznámku.

„Mládeži, jděte do fronty. Pan doktor tam má právě pacienta." Promluvila na nás arogantním hlasem jakási paní. Shodou okolností, přesně ta, která už tenkrát měla poznámky, když jsme - tehdy jen s Arianou - vrazily  do ordinace.
Naprosto jsem ignorovala její poznámky a začala bušit na tátovy dveře, čímž jsem si od paní vysloužila pěknou dávku peprných nadávek, až jsem se sama divila.

„Co se to tady děje? Hoří sna...Rheio? Ariano? Co tu u všech bohů děláte? "
Vyšel najednou táta, v ruce držel malého ratlíka, který byl očividně té uřvané paní, jelikož hned jak psíka spatřila vypískla snad ještě hlasitěji než siréna a pejska si radostně přivinula k sobě.
„Děkuji strašně moc, pane Doktore! Kdy máme přijít na další kontrolu? " Začala ženská úplně jiným tónem.
„Za čtrnáct dní. Jako vždycky, paní Benettová." Odpověděl rychle táta a všechny nás s omluvou všem pacientům nahnal do ordinace, která se od mého odchodu vůbec nezměnila.
Na stěnách stále visely obrazy chrupu různých zvířat, ale mimo to, také místnost zdobily obrázky všemožných řeckých nestvůr a především, velký obraz se srnkou a zraněným jelenem.

„Předpokládám, že ke mně jdete kvůli tomu chlapci na nosítkách, že? " Promluvil táta a vrhnul na nás všechny zvídavý pohled. 

„Co se stalo? "

 „V Chicagu nás napadnul Minotaur. " Odpověděla Anabeth vyhýbavě.

„Ach tak." Odpověděl táta jednoduše, ale já moc dobře věděla, že on ví, že tohle zranění není od Minotaura, ale raději se rozhodl nevyptávat a začal Willovu ránu ošetřovat.

Dělal to s takovou lehkostí, jakoby rány dýkou ošetřoval neustále. Nakonec, k mému překvapení, odněkud vytáhl nektar a nalil ho Willovi do úst. Po té nás poslal nahoru do jeho kanceláře s tím, že si máme všichni odpočinout, a až skončí v práci, pojedeme k nám domů a všechno mu povíme.
„Rheio, až je dovedeš nahoru, ještě za mnou přijď. " Zavolal na mě táta, když jsme mizeli v patře, jen jsem přikývla na souhlas a dohnala ostatní.

Kancelář, do které nás táta poslal, jen stěží připomínala takovou tu klasickou kancelář s psacím stolem přeplněný štosem  papírů a laptopem. Tátova kancelář byla spíš taková odpočinková zóna. Velký černý gauč, kulečník u okna  a především, velká knihovna. Samozřejmě nechyběla ani televize.
„Wow, tak tomu říkám pracovna. " Žasl Leo.
Jen jsem se nad tím ušklíbla. „Udělejte si pohodlí, já se za chvíli vrátím. " Usmála jsem se na všechny a odběhla zpátky za tátou. Vědoma toho, že mě podrobí výslechu už teď.

„Tak jsem tady, tati." Promluvila jsem, jakmile jsem dorazila dolů. Táta zrovna vyšetřoval nějakého králíčka, ale hned jak mě spatřil, okamžitě mě obejmul.
„Jsem tak rád, že tě zase vidím! I když ne v příliš dobré situaci. " Povzdechl si táta.
„Ty o tom všem víš? " Podivila jsem se.
„Jenom o tom, že se ztratil Dionýsos. Rheio, musíš si pamatovat, že musíš věřit jen sama sobě, jasný? Nenech se někým ani něčím zmanipulovat, i kdyby ti nakukali cokoliv, dobře? " Mluvil tak naléhavě, že jsem prostě musela souhlasit, i když jsem absolutně nechápala kdo by mě měl manipulovat.
„Dobře. Pomůžeš mi, zase? Abychom měli práci rychleji?" Zeptal se mě a já s radostí přikývla. Miluju mu pomáhat!

„Ty, tati?" Promluvila jsem po chvíli mlčení, kdy se každý věnoval své práci. Já měřila králíčkovi srdce a táta na počítači kontroloval stav.
„Ano?" Zeptal se, aniž by odtrhnul oči od monitoru.
„Co jsi vůbec zač? "  Zeptala jsem se poněkud zmateně.
Táta se na mě pobaveně podíval. „Veterinář, zlato. To bys mohla po těch letech vědět. " Zasmál se.
„Ale já myslím jako doopravdy. Jak to, že jsi dokázal Willovu ránu ošetřit jakoby to byla běžná věc? Jak to, že máš u sebe nektar a Ambrózii. Jak to, že mi poslední dobou neustále všichni připomínají, že nejsi jen veterinář?"
Táta se na mě starostlivě podíval, než opět spustil.

„Víš Rheiuško, je to celkem složitější. Jde o to, že mým předkem byl Orion, slavný lovec, jenž se zamiloval do sladké Artemis, bohyně lovu. A ona se zamilovala do něj. Ovšem, nemohli být spolu. Hlavně proto, že Artemis zanedbávala kvůli své lásce své povinnosti a to se nelíbilo jak Diovi, tak jejímu dvojčeti Apollónovi. Proto jí lstí přinutili ho zabít. Jenže, -a o tom už báje nemluví - zoufalá Artemis hledala oporu u věštkyně z Delfi. Ta jí prozradila, že jednoho dne se opět setkají, narodí se jim dítě a vše bude jinak.
Už od mala jsem viděl různé nestvůry a chodili za mnou podivná zvířata, která byla zraněná. Jednoho dne, když mi bylo čerstvých dvacet, jsem našel hluboko v lese krásného, velkého jelena, který byl zraněný. Začal jsem ho ošetřovat a v tu ránu se objevila srnka. Starostlivě pokukovala a měřila si mě obezřetným pohledem. Chodíval jsem na to místo každý den a každý den ošetřoval jelena. Srnka se tam pokaždé objevila a dívala se. Až jednou, kdy byl jelen zcela zdráv, se srnka přeměnila na krásnou ženu. Promluvila tak něžným hlasem, až jsem si myslel, že mluví anděl. Postupem času jsme se začali vídat častěji, ale až po nějaké době se mi svěřila, kdo doopravdy je. Byl jsem zmatený, ale všechno to do sebe zapadalo, i to, že jsem potomkem onoho bájného lovce. Pokorně jsem přijal svůj osud a založil si veterinární kliniku, abych nadále mohl pomáhat zvířatům a především, všem mytologickým bytostem. Ze začátku mi v ordinaci pomáhala Artemis, občas se tady zjevil i Apollón, ale pak ses narodila ty a my se museli rozloučit. Nesl jsem to těžce, ale když jsem tě uviděl, byl jsem nesmírně šťastný a snažil se tě ochránit co nejdéle, abys nepoznala krutý svět polobohů a dařilo se mi to dobře. " Domluvil svůj dlouhý monolog a napil se vody, jelikož mu při vyprávění vyschlo v krku.
Vděčně jsem se usmála a tátu pevně objala. Měla jsem opravdu toho nejlepšího tátu na světě.

„Ehm- Promiňte, že ruším, ale Will se probral." Promluvil náhle Johny, který stál u dveří. Všimla jsem si, jak nápadně čučí na mého tátu, jakoby viděl svatý. To snad slyšel náš rozhovor a zabouchnul se či co?
Jenom jsme oba přikývli a potom co jsme ošetřili posledního pacienta jsme vyrazili nahoru do kanceláře.
Will seděl na pohovce a o něčem diskutoval s Nicem. Ulevilo se mi, že už jeho barva obličeje vypadá zdravěji než před tím.
Ostatní seděli všude možně po místnosti a každý se věnoval  jiné činnosti. Anabeth si prohlížela rozsáhlou tátovu knihovnu, Percy znuděně seděl na pohovce a snažil se složit Rubikovu kostku, Ariana s Eliottem se opět hádali a Connor s Travisem se jen smáli. Bohové ví čemu.
„Vidím, že ses už probral." Konstatoval táta směrem k Willovi.
„Ano. Děkuji, za záchranu, pane. " Usmál se na oplátku Will.
„To nic nebylo. Je to moje práce. Ale teď bychom měli jít. U nás doma budete, alespoň prozatím, v bezpečí." Rozhodl táta, a tak jsme si pobrali všechny své věci a vyrazili směr můj domov.