Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

16. Týfonův hněv

Dorazili jsme k nám domů. Do malebného rodinného domku, uprostřed lesa. Tam jsme často s tátou chodívali na houby nebo se jen tak bezcílně procházeli. Vždycky mě učil jak rozpoznat stopy jednotlivých zvířat a já jako malá, obdivovala, kolik toho o zvířatech ví. Nikdy by mě nenapadlo, že je potomkem Oriona. Zní to zvláštně, že? Můj otec, ten který se nikdy nevrhá do žádného ukvapeného dobrodružství. Ten, který striktně dodržuje veškerá pravidla a nikdy by neudělal nic nebezpečného, je vlastně úplným opakem.

„Tak vítejte v našem skromném panství, vážení." Pronesl významně táta.
Musela jsem se usmát. Vždycky říkával našemu domu panství, i když to byl jen maličký domeček, postavený ze dřeva. Vypadal spíš jako chata, která perfektně zapadala do okolního lesa.
Vešli jsme do velké předsíně vymalované do příjemné, červené barvy. Na pravo od dveří stál botník, vyrobený z dubového dřeva a nad ním, zrcadlo a věšák, ze stejného materiálu. Na podlaze byl koberec ve stejné barvě, jako byla i na stěně. V další místnosti byl obývací pokoj, v jehož středu stál mramorový krb a obří televize, jelikož táta prostě zbožňuje, když si může film vychutnat na plno.  Před krbem a televizí stála také velká, černá pohovka, kterou doplňovala dvě identická křesla, pod nimi ležel rudý koberec. A ano, pochopili jste správně. Táta miluje rudou barvu.

V dalších místností se nacházela samozřejmě koupelna, kuchyň, tátova Herna a nahoře nad schody i můj pokoj. Ale to bychom tu byli s tím popisováním až do zítřka.

Mým tělem projel uklidňující pocit. Byla jsem doma. V bezpečí. Tady na nás žádná nestvůra nemůže.

„Dáte si čaj?" Zeptal se mile táta.
Všichni jsme přikývli. Ale všem nám bylo jasné, že mu budeme muset všechno říct.

Posadili jsme se ke krbu a začali tátovi všechno vyprávět pěkně od začátku. Od našeho příchodu do tábora, až do doby, než jsme zaklepali na jeho ordinaci. Táta jen bedlivě naslouchal, jenom občas mu unikl buď káravý pohled mířený na mou osobu nebo slabý povzdech.

„Jak se mohli do tábora dostat Hekatonchiérové? Nemohli se tam třeba dostat labyrintem? " Zeptal se zamyšleně táta.
„To je přeci blbost. Tam bydlí Rachel a určitě by věděla, kdyby se jí něco tak obřího prohnalo pokojem." Odpověděl Percy.
„Ale přes ochranu se taky nemohli jen tak dostat." Přemítala Anabeth.
„Možná, že je v táboře zdrádce. " Přemítal nahlas Nico. Will na něj vrhl káravý pohled, ale on se nenechal zastrašit. „Co na mě tak koukáš? Nepamatujete si na události s Kronem a Gaiou? "

„Ale minule to bylo něco jiného. To nás zradil Luke. " Odpověděl Percy. Jakoby to snad byla nějaká obhajoba. Nemám tušení, kdo je Luke zač, přeci jenom, já v tu dobu ještě ani o tomhle světě nevěděla, ale rozhodně si nemyslím, že by nás někdo nemohl zradit i tentokrát.

Najednou se ozvala příšerná rána a vyrušila nás tím od naší debaty. Bylo to, jakoby někam do stromu naboural kamion. Celý dům se otřásl. To je snad zemětřesení?!

„Zůstaňte tady. Já se jdu podívat co se stalo. " Rozhodl táta a otevřel dveře, bohužel, hned je zase zavřel, protože silný nápor větru ho doslova odfoukl zpátky do místnosti.
Vrátil se k nám a všichni jsme se nahrnuli k oknům, abychom mohli vidět, co se to děje. A nejenže lilo jako z konve, ale i stromy se prohýbaly jakoby se každou chvilku měly rozlomit a odletět kilometry daleko. Venku doslova zuřil hurikán. Uprostřed toho všeho byla vidět jakási stínová postava, která měla snad sto dračích hlav, slyšela jsem, jak řve hlasem člověka a myslím, že tam byla i směsice psa a býka. Vůbec tomu nešlo rozumět. K tomu obrovská křídla, pomocí nichž rozpoutával silnou vichřici, jež lámala stromy.