Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

1. Matikářka má hlad

Nikdy jsem si nemyslela, že legendy o Starověkém Řecku můžou být pravdivé, že bohové můžou mít děti se smrtelníky. A co víc, ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna já budu jedno z těch dětí... Jestli tohle čteš a jsi polobůh, utíkej jak nejrychleji můžeš do tábora Polokrevných, protože nestvůry jsou všude a Tábor je pro tebe jediné bezpečné útočiště, ale jestli jsi jenom obyčejný smrtelník, můžeš číst vesele dál a užívej si bezstarostného života.

Jmenuju se Rheia Maisnerová. Chodím na soukromou školu Tarenny ve Wisconsinu, v malém městečku Middleton. Bydlím jenom s tátou, který vlastní svou vlastní veterinární kliniku u Zraněného Jelena a starostlivé srnky -Ano, můj tatínek má opravdu obrovskou fantazii co se týče názvů a jmen, už když se podíváte na to moje.
Maminka nás opustila když jsem byla hodně malá - ani si ji nepamatuju, ale táta o ní vypráví hezky, prý neměla na výběr. To by mě vážně zajímalo, co donutí matku opustit své dítě a strčit jej na starost chlapovi, co nemá čas ani na vlastní život. - Asi to byla nějaká agentka FBI, jinak fakt nevím.
Ale abych tady svého tátu nepomlouvala, snaží se, aby mi nic nechybělo, nikdy na mě nezvýšil hlas. Což ho docela obdivuju, protože za svůj poměrně krátký život, jsem stihla natropit plno škody. - Od vytopení celé jídelny, po zapálení školy. - (Jeden z mnoha důvodů, proč nevydržím na jedné škole víc než rok.)
Schválně, komu se podařilo v patnácti letech vystřídat osm škol?

„Rheio vstávej! Ari už čeká dole." Volal na mě můj táta.
Abychom si rozuměli, Ariana Mayesová je moje nejlepší kamarádka. Známe se už odmalička. Všechno prožíváme společně. Vánoce, narozeniny, není den, kdybychom nebyly spolu, až tedy na letní prázdniny. V tu dobu, každoročně odjíždí na celé dva měsíce někam pryč. Prý za tetou do Irska, kde jí pomáhá s její farmou, ale kdykoliv jí nabídnu, že tam s ní klidně pojedu, rázně odmítne s tím, že teta nesnáší lidi. Štve mě to, protože jsem nucena trávit čas v tátově ordinaci, kde se sice občas objeví dost zajímavý lidé, to nepopírám.
Třeba, když si to k němu nakráčí chlápek o berlích a táta si ho i přesto, že je doktor pro zvířata pozve do ordinace. To asi opravdu nikdy nepochopím.
Ale co si budeme povídat, prázdniny strávené v ordinaci nejsou moc záživné, zvláště když mě nechává řešit jen takové ty pitomosti, jako je trn v tlapě nějakého psa a vyhazuje mě pokaždé, když se tam objeví nějaký ten týpek s berlemi.
Někdy si říkám, proč se mnou Ariana vůbec kamarádí, vzhledem k tomu, že je neobyčejně krásná a já totální loser. Všechny holky by jí mohly závidět ty její dlouhé, kudrnaté uhlově černé vlasy společně s jasně modrýma očima, které doplňují plné rty a věčně opálená pokožka jí dodávají vzhled modelky. Já jsem její přesný opak, bledý obličej mi lemují blonďaté, až bílé vlasy po ramena. Jediné co máme společného jsou modré oči, akorát ona je má spíš jako pomněnky a já jako temná noc prozářená​ měsíčním svitem. Aspoň takhle je popisuje táta. Můj popis by byl něco jako: divně tmavomodré oči.

„No tak Rheio, pohni si už, nebo nestihneme autobus." Zařvala ze zdola mírně rozčílená Ariana.
To mě probralo z přemýšlení. Rychle jsem si na sebe naházela oblečení. Což byli jen tmavé džíny, černé tričko a modrá kostkovaná košile. Vlasy jsem si mírně rozčesala a nechala tak, jak byli. Popadla jsem můj batoh do školy a vydala se vstříc novému dni.
Táta mi vrazil do ruky rohlík s máslem, abych se aspoň něčeho najedla - Popravdě, hlad ani nemám, ale táta je doktor, (on je sice veterinář, ale i tak dbá na dobrý životní styl.) takže opdor je marný. Ještě by mi začal předhazovat ty svoje moudra o důležitosti snídaně.
Společně jsme vyšli z domova. Táta vyrazil do své už tak narvané ordinace a my s Ari jsme zamířily na autobusovou zastávku.
Dnešek by měl být v pohodě, máme mít jakousi přednášku o starověkém Řecku. Sice budu muset přetrpět jednu hodinu matematiky s tou nejhorší učitelkou pod sluncem, ale to se nějak zmákne ne? Jsou poslední tři týdny před prázdninami, takže nás už moc s učením nedrtí.
„Rhei, slib mi něco." Vyhrkla najednou moje kamarádka. Bylo to tak nečekané, že jsem sebou trochu cukla.
„Co?" Zeptala jsem se.
„Ať se stane cokoliv, slib mi, že se do ničeho nezapleteš." Absolutně jsem nechápala, proč mi tohle říká, proto jsem se zmohla jen na chabé:
„Hmm, jasně, budu se snažit."
Nezdálo se, že by se s mou odpovědí spokojila, ale nic nenamítala a po celou cestu už nic neřekla. Jen nepřítomně zírala na ubíhající ulici. Plnou lidí co spěchají do práce, nebo se právě vrací z noční pařby. -Nikdo by to do tohoto malého městečka nikdy neřekl, ale místní oslavy by se mohly rovnat i těm New Yorským.-