Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

12. Hlavně se neutopte

S Johnym jsme se vrátili do hotelu, protože bylo vidět, že je velmi vyčerpaný, jisto jistě si prožil své. Pro dnešek je toho dost. Jediná naše práce je, se o něj postarat.
Will mu podal Ambrózii a po chvíli už Johny usnul hlubokým, neklidným spánkem. Bohové ví, co se mu zdálo. Možná právě o jeho sestře, kterou tak miloval.

„Já mu prostě nevěřím. " Šeptal naštvaným hlasem Eliott. Právě jsme seděli v uvítacím salónku, paní Wilhelmová něco opět kuchtila a my seděli v kruhu u krbu a debatovali o naší nové posile, která tvrdě spala v posteli, jež nám ochotně majitelka poskytla.
„Ty taky nevěříš ničemu. To si jako myslíš, že je ve skutečnosti nějaká příšera? " Odpověděla mu Ariana. Myslím, že si Johnyho oblíbila ze všech nejvíc. Ostatně, ona vždycky chtěla všem pomáhat a ochraňovat je.
„A co když ano? Já vím, že se snažíš všem pomáhat, ale co je moc, to je moc. Vám nepřijde divné, že po mým snu, kdy se mi zdálo jak někdo ukládá tomu klukovi misi jak má někoho zabít se najednou zjeví? "
Eliott byl už hodně naštvaný. A já ho chápu, na druhou stranu mi přijde, že je proti tomu klukovi až moc zaujatý. V tom snu to mohl být kdokoliv. A silně pochybuji, že by se zrovna Johny přidal k příšerám, když mu zabily sestru.
„No jasně, v noci nás všechny zabije, viď?" Odpověděla sarkasticky Ariana.
„To se může klidně stát. Ale nedivím se, že se ho tolik zastaváš. Vsadím se, že z něj chceš udělat dalšího svého obětního beránka, kterého budeš ochraňovat a flirtovat s ním na každým kroku. Jak to děláš se všemi kluky!" Zařval už totálně naštvaný Eliott.
„Co tu ze mě děláš? Já nikoho nevyužívám a nedělám z nikoho svého obětního beránka, jenom se mu snažím pomoct! Jak by ti bylo, kdyby ti někdo zabil sestru přímo před očima? " Řvala Ariana.
„Říkám ti jenom pravdu, Mayesová!"
„Fajn. V tom případě díky za informaci. Aspoň vím, co si o mně myslíš! " Řekla naposledy Ariana a s naštvaným výrazem odešla pryč.
Eliott se taky zvednul a odkráčel na opačnou stranu.
Chtěla jsem jít za Arianou, ale Travis mě zadržel, prý teď není dobré za ní jít. Asi má pravdu, potřebuje se uklidnit. Zajdu za ní potom.

„Každý z nich má v něčem pravdu. Nemůžeme mu věřit, na druhou stranu, nemůžeme ho tady jen tak nechat. " Řekla po chvíli ticha Anabeth.
S tím musím souhlasit. Neměli bychom Johnymu zatím nic říkat o tom, co je náš úkol, ale rozhodně bychom ho neměli nechat na ulici.
„Tak co tedy navrhuješ?" Zeptal se Nico. I on vypadal, že nově příchozímu moc nevěří, ale nedával to tolik znát, na rozdíl od Eliotta.
„Budeme ho hlídat. V noci si rozdělíme hlídky a zatím, nikdo ani muk o Dionýsovi nebo o čemkoli co se toho týká. Je to jasné? " Rozhodla Anabeth.
Všichni jsme souhlasili a po rozdělení hlídek, už jsme ani nikam nešli.
Já se po půl hodině zvedla a zamířila za Arianou, která seděla na střeše, snažící se zadržet slzy.
Věděla jsem, že jí na Eliottovi záleží a pokud se pohádali, bude jí to hodně mrzet.
„Ario?" Promluvila jsem jemným hlasem.
Ona se na mě jen letmo podívala, v očích se jí leskly slzy. Objala jsem jí kolem ramen a jen jsme tam tak seděly, bez jediného slova, až do večera, kdy už byl čas na první hlídku, kterou jsem měla na starosti já a Ariana.

Následující den

Byl třetí den našeho pobytu v Chicagu, zatím toho moc nevíme a v naší skupince panuje napjatá atmosféra, za což vděčíme včerejší hádce mezi Arianou a Eliottem a vlastně tak trochu i Johnymu, který o tom ale nemá ani tušení.

Dneska nás čeká výlet na molo jménem Navy Pier. Paní Wilhelmová se nám svěřila, že se tam občas dějí divné věci a před necelým týdnem se tam prý někdo záhadně utopil. Napadlo nás, že bychom tam mohli něco zjistit a pokud ne, alespoň zjistíme co za nestvůry tam žije.

Procházeli jsme se mlčky po molu, který lemovaly restaurace s všemožnými lákavými nabídkami. Mořské plody za poloviční cenu, Poseidónova bašta a mnoho dalších poutavých názvů.
Dominantou bylo také ruské kolo, jež se tyčilo do výšin a sledovalo nás jako ostříž.
Prodavač lístků nás lákal na vynikající cenu, která byla vynikající možná tak pro něho, ale i přesto se davy lidí tlačili, aby byli na kole jako první a mohli tak spatřit Chicago z jiné perspektivy.

Po chvíli jsme si vyčerpaně sedli na lavičku s výhledem na řeku. Žádnou příšeru jsme neviděli a pomalu jsme to už chtěli vzdát, když v tom jsme uslyšeli křik. Nějaký muž spadnul přímo do vody a nemohl vyplavat. Jakoby mu v tom něco bránilo.
Lidé kolem zděšeně pobíhali, někteří se snažili pomoct, ale po chvíli jakoby se všichni muži dostali do jakéhosi transu. Skákali do vody jako smyslů zbavení.
„Sirény." Zamumlal podrážděně Percy.
Rozhodli jsme se smrtelníkům pomoct, i když to bylo velmi riskantní. Popadli jsme své zbraně a vrhli se do boje se zákeřnými vílami.
Pro mě, Arianu a Anabeth to byla hračka, na nás jejich kouzla nepůsobí, ale kdo byl ve značných problémech byli kluci.
Sirény nechali smrtelníky stranou a vrhli se po nás. Zatímco nás holky se spíš snažily rovnou roztrhat na kusy, kluky oslňovaly svou půvabnou krásou, kteří jim sice odolováli, ale bylo vidět, jak moc se drží. V jednu chvíli se zdálo, že jedna z těch potvor stáhne Willa do hlubin, ale zachránil ho Nico, který po Siréně vrhnul svůj meč.
„Díky, kámo." Zasmál se Will a Sirénu už jenom dorazil a poslal do Tartaru.

Bojovali jsme dlouho, ale Sirén bylo mraky. Docházely nám síly. Snažila jsem se, abych jich zabila co nejvíc, ale vypadalo to, jakoby se z Tartaru vracely okamžitě.
Najednou mi podklouzla noha a já spadla přímo do vody, nestihla jsem ani pořádně zaječet. Kolem mě se shluklo tak tucet mořských panen a každá z nich se nebezpečně přibližovala. Nezbývalo mi nic jiného než se do nich strefovat šípy, ale zdálo se, že to nemá vůbec žádný účinek. Byla jsem v pasti. Tak takhle skončím? Sežraná mořskými panami?
„Potop se, Rheio!" Zaječel za mnou hlas Lea a najednou jsem ucítila obrovský náraz. Někdo do vody přímo přede mě hodil obří, hořící kámen. Mořské panny zapištěly jako malé školačky a prudce odskočily.
Stála jsem jako omráčená. Plameny kolem mě vytvořili jakousi barikádu, za kterou sirény nemohly. Syčely a řvaly nadávky jak v angličtině tak ve starořečtině.
„Podej mi ruku!" Promluvil na mě hlas, který pravděpodobně patřil Nicovi. Otočila jsem se a spatřila ho, jak se ke mně natahuje. Už po druhé mi zachránil život. Vděčně jsem se chytla jeho ruky a s jeho pomocí se vyškrábala z horoucího pekla.
„Díky, Nico." Poděkovala jsem s obrovskou úlevou. Opravdu jsem nechtěla skončit jako potrava pro mořské obludy.
„A i tobě, Leo." Usmála jsem se na Hispánce.
„To bys spíš měla poděkovat Johnymu. To on si tě všimnul. " Odpověděl mi Leo a poplácal našeho nového společníka po zádech. Vzali jsme ho totiž s sebou, nechtěli jsme ho nechávat na pokoji samotného, ale upřímně jsem na něj úplně zapomněla.
„To nestojí za řeč. Jen příště neskákej do vody." Zasmál se Johny. Potěšen tím, že je konečně nějak nápomocen.
„Pokusím se." Odpověděla jsem se smíchem.
„Žádný pokusím se. Dala jsem Artemis kvůli tobě slib, takže žádné umírání, jasný? " Zasmála se Ariana a pevně mě objala.
„Jasný." Řekla jsem a objetí jí opětovala.

Na malou chvíli se zdálo, že nás pochmurná nálada opustila, ale zkazili nám ji policisti, kteří se k nám přibližovali. Bleskurychle jsme se zvedli a začali utíkat co nejdál od nich. Připadala jsem si jako zločinec nebo pašerák drog.
Zahnuli jsme do postranní uličky, která vedla k nějaké zapadlé hospodě. To policajti nepředpokládali a pokračovali dál rovně a my tak měli možnost zdrhnout.
„Ty jsou ale blbý." Smál se Leo.

Postupně jsme se dostali zpátky do našeho pokoje. Všichni unavení a vyčerpaní. Udivuje mě, že nás tady paní Wilhelmová pořád nechávala, ale až zjistí, co tady má za nájemníky, myslím, že nás vyhodí z okna i s věcmi, protože už nejsme jenom Rostlinový zloději, teď budeme i ničitelé řek. Už abychom byli z Chicaga pryč. Myslím, že nás tady moc lidi rádi nemají.