Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

5. Ohniště

Po večeři jsme se všichni sešli u toho jejich ohniště, které bylo uprostřed amfiteátru. Netušila jsem co se děje, ale Ariana s klukama mi prozradili, že nám pravděpodobně řeknou něco velmi důležitého.
Sedli jsme si na kamenné lavičky a netrpělivě očekávali co se bude dál dít. Teda aspoň já, přišlo mi, že toho ti tři ví víc než já a tak nějak tuší, co se bude konat.
„Takže, na úvod bych chtěl přivítat novou členku naší velké rodiny. Vítej, Rheio Maisnerová, dcero Artemidina." Řekl mohutným hlasem Cheirón.
V tu chvíli bych se nejraději opět propadla hluboko pod zem, protože si zase všichni začali mezi sebou šuškat a ukazovat si na mě.
„Ztichněte!" Zařval pan D.
Vděčně jsem se usmála. Konečně se zas všichni soustředili na dění uprostřed.
„Ehm- doufám, že se bude Rheie mezi námi líbit. Teď už ale předávám slovo panu D." Dokončil proslov Cheirón.
„Fajn. Všichni jste si určitě všimli, že se nestvůry nějak moc podezřele rozmnožily  a my byli nuceni zahájit tábor o tři týdny dříve. Určitě se vám motá v palicích co se zase děje. Řeknu vám jedno, já nevím a ani ostatní bohové to neví. Zdá se, že prostě nemůžeme mít aspoň rok klid, každopádně je potřeba se bránit. Proto nám přišel na pomoc Hádův syn, Leo Di Angelo," -
Nejmenuje se náhodou Nico? Proběhlo mi v hlavě. „Ten si snad plete i svoje vlastní jméno." Zasmáli se Travis s Connorem, Aria jim se smíchem přitakala.
V tom se v dálce rozezněl lesní roh a doprostřed amfiteátru s křikem přiběhly nějaké dívky se stříbrnou kůží.
-„Ach ano, málem bych zapomněl, pomoci nám přišly i Artemidiny lovkyně." Dokončil po menší odmlce.
Po tomto prohlášení se opět rozlehl vzrušený šepot. Já dokázala jen zírat. V hlavě se mi pořád opakovalo, že oni mou matku znají lépe, než všichni ostatní a upřímně jsem i trochu žárlila.
„Rády vám pomůžeme. Ale naše paní, dorazí o něco později, musela vyřídit něco velmi důležitého." Promluvila jedna z lovkyň k Dionýsovi. Zatímco se kolem pořád rozléhal šepot.
„Opakuju, že budete zticha! Nebo každý kdo promluví bude vhozen do Tartaru!" Pohrozil pan D.
„Pff, klidně." Ozval se Hádův syn.
Všichni se uchechtli, ale hned zmlkli, poněvadž si všimli Dionýsova vražedného pohledu.
„Dobře. Děkuju za vyřízení. Ode mě je to všechno." Řekl Dionýsos a slova se ujal znovu Cheirón.
„Vítáme vás mezi námi lovkyně. Určitě se neurazíte, když na vaši počest zítra uspořádáme boj o vlajku."
„Super! Po dlouhé době zas nějaké to vzrůšo!" Zajásala Ariana.
„Ty máš toho vzrůša málo? Vždyť si utíkala před hydrou a bojovala s chimérou." Zašeptala jsem nevěřícně.
„No jo, ale to už je dlouho." Odpověděla mi nazpět.
„Nejsou to ani dva dny."
„No vždyť to už je dlouhá doba."
Nevěřícně jsem nad ní zakroutila hlavou. Ta Ariana mě prostě udivovat nepřestane.
„Zítra po snídani se rozdělte do týmů. Teď už můžete jít. Dobrou noc všem!" Dokončil Cheirón a my ostatní se začali zvedat.
Travis, Connor a Ariana mě doprovodili až k mému srubu, popřáli mi dobrou noc, a pak se každý rozešel na své místo. Já nechtěla aby odcházeli, protože jestli jsou tady ty matčiny lovkyně, budou se mnou ve srubu a já nechtěla být s nimi. Upřímně ani nevím proč, asi jsem se bála, že mě budou odsuzovat, že jsem se vůbec opovážila přijít do tábora a ještě k tomu, jako dcera jejich paní.
Převlékla jsem se do pyžama, a když už jsem si chtěla lehnout do postele, otevřeli se dveře a do srubu se nahrnulo tucty dívek různého věku. Všechny na mě tak divně koukaly, nejraději bych byla neviditelná.
„Jestli vám vadí, že tady jsem klidně můžu jít pryč." Řekla jsem rozpačitě.
„A kam bys prosím tě chodila? Tohle je tvůj srub, my tady jsme jen na návštěvě." Promluvila lovkyně, která předtím mluvila s panem D.
„Jsem Thalia, vedu tady ten oddíl, když s námi není tvá matka. Nemusíš mít strach, žádná z nás tě odsuzovat nebude." Dopověděla a všechny ostatní dívky přikyvovaly. Trochu jsem si oddechla. Sice jsem se pořád mezi nimi cítila divně, ale snad se to časem zlepší.
Lovkyně si polehaly všude možně po pokoji a mně nechaly postel, za malou chvíli jsem slyšela jen klidné oddechování. Asi jsou po té cestě unavené, ostatně i já byla po tom všem unavená, ale nemohla jsem usnout. Nešlo to. V mé hlavě se mýchalo tolik rozporuplných myšlenek a pocitů, až mě z toho všeho rozbolela hlava. Zvedla jsem se proto z postele a tichými kroky, tak abych žádnou z nich nevzbudila, jsem vyklouzla ven. Nevěděla jsem kam jdu, mé nohy mě prostě nesly kam jen chtěly.
Došla jsem k velkému jezeru. V průzračně modré vodě se třpytil couvající měsíc a hvězdy svítily jako miliony malých lampionků. Sedla jsem si na kraj mola a nechala slabý větřík, aby mi cuchal vlasy.
Snažila jsem si všechno urovnat v hlavě. Přemnožení nestvůr, matčiny lovkyně, které právě spokojeně spí v mém srubu. Vlastně, je to vůbec můj srub? Vždyť jsem v táboře teprve dva dny a ony už tu určitě byly několikrát. Nejraději bych tu teď měla svého tátu. On by mi dokázal poradit. Stýská se mi po něm, jak se asi má? A co ordinace a pacienti? Zvládá to všechno?
„Copak nevíš, že v noci nemůžeme vycházet ze svých srubů?" Řekl nějaký hlas za mnou. Prudce jsem se otočila. Ve tmě jsem nemohla rozpoznat kdo na mě mluví, ale podle hlasu to byl nějaký kluk.
„Tak co tu pak děláš ty?" Zeptala jsem se mžourajíc do tmy.
„To ti může být jedno, ne?" Řekl nevrle a přistoupil blíž. Konečně jsem mohla ve svitu měsíce rozpoznat o koho se jedná. -Nico Di Angelo, syn Háda se očividně prochází při měsíčku.
„Jo, stejně jako tobě může být jedno co tu dělám já." Odpověděla jsem stejným tónem.
Proč se mnou vůbec mluví? Vždyť se prý s nikým moc nebaví a já rozhodně nestojím o něčí společnost.
„Fajn, až tě chytnou Lítice, tak neříkej, že jsem tě nevaroval." Řekl a už se chystal zase zmizet ve stínech.
„Co-cože jaký Lítice?" Vykřikla jsem zděšeně.
„Pšt. Nebo je opravdu přivoláš!" Vyjel na mě naštvaně.
Sakra, ten mění své nálady rychleji než příšery. „No tak mi odpověz!"
„Ty snad nevíš co jsou Lítice?"
„Ne, nevím. Promiň, ale jsem tu teprve dva dny nemůžu vědět co všechno za obludy se kde schovává. A navíc, nemělo by tohle být jediné místo, kde máme být v bezpečí? Co tady pak dělá příšera?"
„Co si čekala? Že tady budou jednorožci, kteří lítají na duze?" Řekl sarkasticky.
„Ne! Ale- bohové, musíš pořád odpovídat tak nevrle?" Začínala jsem ztrácet trpělivost. Eliott je oproti tomuhle idiotovi zlatíčko.
„Ano musím. A vrať se do srubu, než tě opravdu někdo nachytá."
„Vždyť tady nikdo kromě nás dvou není."
„To si jenom myslíš. Nevíš jak to v tomhle světě chodí. A vůbec, proč ti to říkám? Dělej si co chceš." Řekl nepříjemně a vkročil do stínů stromů, pak už jsem ho ani neviděla.
Co tohle jako mělo být? Poprvé mluvím s tím jejich Playboyem a upřímně, moc velký dojem na mě teda neudělal. O co mu šlo? Proč na mě byl tak hnusný? Stačilo mi to normálně říct. Jako třeba:
„Hele Rheio, klidně i Maisnerová, nesmíš opustit srub po setmění, toulají se tady obludy, co by si tě rády daly k pozdní svačince." A ne, že mě pomalu seřve za to, že jsem tady nová!
Seděla jsem na molu dál a dívala se na hvězdy. Snažila jsem se rozpoznat všemožná souhvězdí tak, jak mě je učil táta. Jak už jsem se dřív asi zmínila, on miluje vše, co se týká řecké mytologie a právě proto, mě je i učil. Říkával, že jednou se mi budou hodit, že řecká mytologie je skutečnější víc, než si myslím. Tehdy jsem to brala jako legraci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že moje matka je bohyně nebo že budu mluvit se synem Háda a budeme se tady bavit o Liticích, no bavit. Spíš pomalu na sebe řvát...
Sakra, počkat. Neříkal náhodou, že mě budou chtít sežrat? Asi bych se měla opravdu vrátit do srubu než mě tady někdo nachytá.
Začala jsem se zvedat s cílem se co nejtišeji vrátit do postele. Můj plán byl ale vlastně už od začátku odsouzen do záhuby, protože jen co jsem se zvedla, ucítila jsem, že za mnou někdo stojí a pozoruje mě. Pomalu jsem se otočila. Srdce mi bušilo jako o závod, že mi málem vyskočilo z hrudi. Bála jsem se, že mě objevily ty Lítice. Lítice to ale nebyly. Stála tam žena, která měla stejnou barvu vlasů jako já, jen je měla o něco delší. Vlastně o hodně delší, spadaly jí až pod zadek. A byla opravdu krásná. Moje máma.
„Rheio." Promluvila něžným hlasem a usmála se. Já nevěděla co mám dělat. Jak se vlastně oslovuje božský rodič? Mám jí vykat nebo tykat? Vykat vlastní mámě je dost pošahaný, ne? Ale počkat, ve škole nám jednou říkali, že dříve se rodičům opravdu vykalo. Platí to i teď?
„Mami?" Řekla jsem nakonec, protože to ticho začínalo být přeci jenom trochu trapný. Jestli jí tohle oslovení urazí, tak co mi může udělat?
„Vyrostla jsi."
Tak ne asi.
„Vyrostla jsi mi do krásy. Jsem ráda, že tě konečně vidím."
„Děkuju. Taky Vás ráda konečně vidím." Odpověděla jsem nervózně.
„Nemusíš mi vykat. Jsem přeci tvá matka, nikoliv někdo cizí." Usmála se přívětivě. „Vidím, že už nosíš můj dar, zkoušela si z něj střílet?"
„Ano. Moc děkuju. Zachránil mi život před chimérou."
„Tys bojovala s chimérou?"
„No, tak trochu. Přepadla nás na letišti, ale já jí nezabila. To Ariana. Já jí jen dokázala trefit do nohy." Řekla jsem popravdě.
„Chápu. Jsem ráda, že se vám při cestě sem nic nestalo. Chtěla jsem pro vás obě dojít i se svými lovkyněmi, ale ta hydra u vás ve škole nás velmi překvapila. Nečekaly jsme, že by se ve Wisconsinu objevila a ještě ke všemu tak silná."
„Jo. Ta hydra mě taky dost překvapila." Zamumlala jsem. Upřímně řečeno, jsem i ráda, že pro nás nepřišly. Nevím jak bych vzala to, kdyby si pro mě do školy přišly stříbrné holky v čele s bohyní a vykládaly mi, že jsem polobůh. Asi bych s křikem utíkala na nejbližší policejní stanici nebo rovnou do blázince.
„Měly bychom jít spát. Ať máme zítra dostatek energie. Musíme se řádně vyspat! Půjdu se ještě ohlásit Cheirónovi a Dionýsovi, ty se vrať do postele, ano?" Tak teď opravdu zněla jako moje matka. Úplně mi připomněla tátu, když mě zaháněl do postele.
„Měla bys jít spát, Rheio. Ať máš dostatek energie na další den. Musíš se řádně vyspat!"
Asi už vím, od koho to táta pochytil.
Popřála jsem dobrou noc a zamířila zpátky do srubu.
Když už se mi začínaly klížit oči, spatřila jsem, jak si Artemis lehá blízko mé postele a poslední co jsem uslyšela, než jsem nadobro upadla do říše snů bylo jak mi šeptá: „Sladké sny, dcero moje."