Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

10. Johny Baker

Myšlenky studené jako led, černé jako asfalt. Nic jiného v tuto chvíli necítím. Nic jiného v tuto chvíli nedokážu řešit.
Kdyby se má matka více snažila, kdyby se zajímala o své děti, nemuselo se tohle stát.
Moje sestra by žila. A otec? Tomu je to ukradené. Vlastně se mu ulevilo, jelikož má o jeden hladový krk míň.
Může se teď naplno věnovat svojí milované práci a mně nezbývá nic jiného, než sedět v téhle podělané léčebně, kde si myslí, že to já jsem zabil mou sestru. Ale to není pravda. Nikdy bych to neudělal. Nevěří mi, že nás při cestě do školy napadla bytost, která vypadala jako kombinace ženy a dravého ptáka. Prý trpím schizofrenií.
Trpím poruchou pozornosti, trpím dyslexií, ale schizofrenií opravdu ne. Vím co jsem viděl a vím, že nelžu, ale nikdo mi to nevěří.
„Pacient Johny Baker, tvrdí, že jeho sestru napadnul humanoid ptáka. Dejte si pozor, pane Stalowski. Je velmi nebezpečný. " Uslyšel jsem za dveřmi svého pokoje hlas sestřičky.
„Žádné strachy. V tomto branži se pohybuji dvacet let a viděl jsem i horší blázny. Tak sem s ním." Odpověděl mužský hlas, který byl podobný burácení hromu. Ten chlap musí být jako hora. Určitě mě zase bude vyslýchat, aby zjistil jak se projevují moje "zkraty."
Najednou se dveře mého pokoje otevřely a dovnitř vešel starý muž, s šedivými kratšími vlasy a opíral se o hůlku. Vůbec bych ho netipnul na téhož muže, jehož jsem slyšel za dveřmi. Vypadal křehce, jakoby se za chvíli měl rozplynout, ale jeho oči, černé jako uhel, říkaly něco jiného.
„Naposledy vám říkám, že já svou sestru nezabil! To ta..."

„Harpyje. " Přerušil mě klidně.
„Harpyje? Cože? " Zeptal jsem se udiveně. Co tím sakra myslí?
„Ta bytost, která zabila tvou sestru, byla harpyje. Mýtická zrůda, která je skutečná. " Vysvětlil mi muž, já ale nic nechápal. Když je mýtická, tak přeci neexistuje, ne?
„Vše, co jsi slyšel v bájích o řecké mytologii je pravdivé, Johny. Zrůdy, giganti, bohové." Pokračoval. Neměl jsem tušení, zda mi ten muž lže, ale pamatuji si, jak jsme se ve škole o Řecku učili.
Nechtělo se mi věřit, že je to všechno pravdivé, ale vysvětlovalo by to smrt mé sestry. Byl by to důkaz, že jsem nevinný. „A proč mi to říkáte? " Zeptal jsem se a vrhl na muže podezřelý pohled.
„Vím, kdo za to skutečně může."
„Opravdu? A kdo tedy?" Vrhal jsem na muže stále více nedůvěřivý pohled. Nevím kdo je zač, ale nelíbí se mi.
„Bohové." Řekl znechuceně. Jakoby to snad byla ta největší spodina světa. „A přede vším, tvá matka. Nikdy se o vás nestarala, je to tak?"
„Co Vy o tom můžete vědět? "
„Protože je taky bohyně. "
Vykulil jsem na něj nevěřícně oči. Moje matka, že je bohyně? To se mi nechce věřit.
„A čeho je bohyně? " Zeptal jsem se. Evidentně tady nejsem já ten blázen.
„Bohyně pomsty. Nemesis."Odpověděl mi muž. „To ona může za to, že tvá sestra zemřela. Pojď se mnou a společně se jí můžeme pomstít. Společně se pomstíme všem bohům. "
„A proč Vám tolik záleží na pomstě? Co Vám bohové provedli? " Zajímalo mě, ale abych pravdu řekl, i já toužil se pomstít. Za to, že jsem celý život strávil bez matky, za to, že mému otci byla milejší banka než jeho vlastní děti, za to, že přišla o život má teprve osmiletá sestra.
„Řekněme, že před lety mi někdo provedl něco, co se jen tak neodpouští. Znemožnili mě a uvrhli do největší propasti strachu, samoty a zapomnění. To já mám právo vládnout a je na čase, abychom to všem připomněli. "

Zněl jako šílenec, ale pokud mluvil pravdu, chci se pomstít, pro Anitu. -mojí sestru.
„Co pro vás můžu udělat? " Zeptal jsem se. Jsem připraven udělat cokoliv.
„Teď půjdeš se mnou, vycvičíme tě, když s tebou budu spokojený, dozvíš se víc." Odpověděl mi muž a začal se zvedat.
„Počkejte!" Zastavil jsem ho. „Já nemůžu odejít. Jsem tu zavřený."
„To nech na mně, chlapče." Řekl tajemně muž a třikrát písknul, přičemž se v místnosti objevila něco jako tříhlavá saň.
Podruhé za celou tu dobu jsem znovu zůstal nevěřícně stát, neschopen jakéhokoliv pohybu.
„Toto je hydra, chlapče. Naše záchrana. " Usmál se.
„Pane, našššla jssem ji. Myssslím, že je to ona. V mé třídě je Artemidina dccera. Ssstačí mi jen Vaššše sssvolení k útoku. " Promluvila hydra syčivým hlasem. Není náhodou Artemis věčná panna? Trošku divné.
„Máš mé svolení, ale pamatuj, nesmíš jí zabít. Pokud je to opravdu ona, poznáme to. Až se dostane do tábora, naši spojenci nám to potvrdí. Teď se ale potřebujeme dostat pryč, zvládneš nás odsud dostat?" Zeptal se muž hydry, ta jen přikývla a sehla se, abychom si mohli vylézt na její hřbet. Bál jsem se a neměl ani tušení, co je ten muž zač, ani co mě čeká, ale touha po pomstě byla tak silná, že všechny předsudky a obavy se vytlačily někam do zadní části hlavy, tam, kde budou spát.