Rheia Maisner: Zapomenuté Proroctví

8. Výprava do neznáma

Probudila jsem se časně z rána, dokonce i dříve, než ostatní lovkyně. Všechny pokojně spaly a užívaly si možná poslední klidný spánek na dlouhou dobu, já si sedla na okno a tiše pozorovala tábor, který už za pár hodin opustím.
Bylo teprve půl páté ráno, a i když se už mělo rozednívat, sluneční paprsky byli velmi slabé. Nevěděla jsem proč, možná za to mohl ten Erebos. Přemýšlela jsem, jestli ta hrozba, která se k nám blíží mluví právě o něm. Přeci jen, pochází ještě z dávných dob před všemi bohy, dokonce i před Kronem.

„Rheio, ty už jsi vzhůru? "Zeptala se najednou má matka. Lekla jsem se, jelikož jsem měla za to, že všichni spí, ale ona právě vešla dveřmi jakoby se právě vrátila z noční procházky. Na obličeji měla tmavé kruhy pod očima a na čele se jí dělaly menší vrásky. Vypadala možná tak o dvacet let starší než posledně.
„Ano. Nemohu už spát." Odpověděla jsem a svůj zrak jsem ani na okamžik neodtrhla od okna. Třebaže to bylo trochu neslušné vůči mé matce.
„Pokud máš strach, nemusíš na tu výpravu chodit. Zařídím to. Neboj, tvý kamarádi to pochopí. " Řekla tiše a položila mi ruku na rameno.
Povzdechla jsem si. Jasně, že se bojím, ale nechci tady zůstat. Nemohla bych se ani podívat na sebe do zrcadla, kdybych věděla, že zatímco všichni nastavovali vlastní životy pro záchranu člověka - tedy vlastně boha - já se jen zbaběle schovávala v bezpečí tábora.
„Ne, matko. Já to zvládnu. Věř mi." Odpověděla jsem jí a konečně se na ní podívala, s výrazem naprostého odhodlání.
„Já ti věřím. Jenom nechci aby se ti něco stalo. " Řekla mi s menším úsměvem.
V tu chvíli se už začaly probouzet lovkyně a začalo to stejné jako den předtím, a to, že jsme se každá musela vystřídat v koupelně, jen s tím rozdílem, že teď už nikdo neřešil vzhled, ale balily jsme si batohy a věci, které by se nám mohly na výpravě hodit.

Na snídani byl všude strašný zmatek. Někteří se loučili, jiní zase netrpělivě vyčkávali, až nás Cheirón vypustí do světa. Já se rychle nasnídala a vydala se za svou skupinkou, která jak se zdálo, patřila mezi ty, kteří se už nemohou dočkat.
„Tak co, Rheiušo, těšíš se, až nakopeme nějaký nestvůře zadek? " Zeptal se mě Hispánec. Leo, myslím.
„To víš, že jo a neříkej mi Rheiušo, buď tak hodný, Leo." Odpověděla jsem mu s úsměvem, protože to jejich vzrušení a natěšenost na dobrodružství, nakazila po chvilce i mě. Jenom jeden člověk nám tu atmosféru kazil. A kdo jiný než Playboy z temnoty. Stál tam s námi jakoby se ho to netýkalo a bylo mu všechno jedno, tedy až do té doby, než ho Leo praštil po zádech a zvolal:
„No taaak, kámo! Zase jdeme nasazovat krky, trošku nadšení, že, Rheiušo?"
Jenom jsem nad jeho oslovením protočila očima.
„Nevím co je na tom tak úžasného, že můžeme někde umřít." Podotkl Nico jízlivě.
V tom s ním musím souhlasit, ale jde o to dobrodružství, které se jen tak nezažije. I když on už je tady dlouho, jemu to tak asi nepřijde.

„Takže vážení, pamatujte, že naším úkolem je najít jakoukoliv stopu, která by nás zavedla buď to k samotnému Dionýsovi a nebo jeho únosci. Dávejte na sebe pozor a přesně za deset dní se potkáme tady v jídelně. Hodně štěstí, hrdinové." Rozloučil se Cheirón a my se konečně mohli vydat na cestu do neznáma.

Myslela jsem si, že se nějakým způsobem dostaneme na letiště a odtud do Chicaga, ostatně přesně tak, jako jsme se sem dopravily s Arianou. Ale Percy trval na tom, že poletíme na Pegasech, prý že je to spolehlivější než nějaké stroje. Což je podle mě pitomost. Létání v letadle je přeci daleko bezpečnější než na nějakých okřídlených koní.
„Zeus ho nemá rád. Jednou mu řekl, že jestli ještě jednou někdy poletí letadlem nechá ho spadnout. " Vysvětlila mi Anabeth potichu, zatímco se Percy vítal s nějakým okřídleným koněm.
„Jinými slovy: Z letadla má v kalhotách boží dopuštění." Doplnil Leo a já se chtě nechtě musela zasmát, stejně tak i ostatní. To bylo v celku přesné.
Opatrně jsem se přiblížila k tomu koni, se kterým si Percy tolik rozuměl. Slyšela jsem, jak k němu Percy mluví, ale co mě udivilo mnohem víc bylo, že mu kůň odpovídal a já mu rozuměla.
„On mluví." Zašeptala jsem nevěřícně.
„Ty mu rozumíš?" Zeptal se mě udiveně Percy,já jen stále nevěřícně přikývla.
„Hustý! Ty jsi další potomek Poseidóna? " Zeptal se mě ten kůň. Tohle je fakt psycho. Já si tu povídám s pegasem.
„Ne. Já jsem potomek Artemis. " Odpověděla jsem.
Kůň chvíli nic neříkal, pak ale jakoby se zasmál a řekl: „Tak v tom případě mě velmi těší. Jmenuji se Blakjack a jsem jen k vašim službám, slečno."
„Já se jmenuju Rheia Maisnerová a taky mě těší. Jak je možné, že mluvíš?" Nechápala jsem to. Vždyť tohle přeci není nějaká divná napodobenina Narnie, teda aspoň doufám.
„Možná to je kvůli tomu, že tvá matka je bohyně lovu. Ke zvířatům má velmi blízko a tohle může být jedna z tvých zděděných schopností, přeci jen nemůžeme vědět co za vlastnosti máš, když si první v historii. " Odpověděla mi Anabeth zamyšleně.
„Hele lidi já nechci nic říkat, ale už bychom měli vyrazit. Většina táborníků už jsou pryč. " Promluvil najednou Eliott. A měl pravdu.
Zbyli jsme tu už jen my a skupinka nějakého jiného týmu, kteří se už taky měli na odchodu.
Každý z nás si sedl na jednoho z Pegasů, ten můj byla holka a jmenovala se Whiely jak mi s hrdostí oznámila. Byla v celku milá a pořád se mě vyptávala, jakým zvířatům rozumím. Bohužel jsem jí nedokázala odpovědět, jelikož to sama nevím, ale vzpomněla jsem si, jak měl táta jednou v ordinaci nějakou zraněnou lišku a já si s ní dokázala povídat hodiny a hodiny. Sice si nepamatuju jestli jsem jí rozuměla co mi říká, přeci jen mi byli pouhé tři roky, ale bylo to něco podobného.