Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola jedenáctá

29.11.2020

Jen co otevřela oči, věděla, že je zle. Z kuchyně se ozýval křik a tříštění nádobí. Pomalu se přiblížila ke dveřím a pootevřela je. Po očku nakoukla dovnitř, aby zjistila, že tátu zase chytil jeden z jeho raplů. Vzduchem létaly skleničky a talíře. Máma se krčila u ledničky a snažila se mu domluvit.

„Davide, prosím. Pojď si o tom promluvit. Vždyť vzbudíš sousedy a ti zase zavolají policii."
„Mně je úplně ukradený, koho kurva vzbudím! Ať je vzhůru třeba celej barák. Ať se všichni dozví, jaký mám doma dvě kurvy!"

Zoey přivřela dveře a posadila se znovu na postel. Přitáhla si kolena k tělu a hlavu si položila na ně. Rezavé vlasy jí napadaly do obličeje a ona se ani nenamáhala s tím cokoli dělat. Už se ani nesnažila zadržet slzy, ten vnitřní boj už dávno vzdala. Skrz opuchlá víčka hleděla na batoh, který si včerejšího večera sbalila. Kam ale půjdu? Brzy bude ještě větší zima, na to spát někde venku. Na nočním stolku se natáhla pro sluchátka a ponořila se do zvuků nočního lesa, které jí mnohdy pomohly k uklidnění. Sovy houkaly, cvrčci cvrkali. Sem tam zaslechla i pár kapek deště. Co sluchátka ale neodhlušily, byl zvuk skla, které se vedle dál tříštilo a křik, který se ozýval čím dál tím hlasitěji. Zoey se přesunula z postele do skříně, kam se tak tak vešla. Když byla dítě a David měl jednu z jeho nálad, skříň jí poskytovala skvělý úkryt před čímkoli. Před křikem, v mladším věku i před strašidlem zpod postele.

Dveře se rozlétly a Zoey zamotaná do košil a kabátů nadskočila. Ozvalo se prásknutí. Dírou po suku nahlédla k zavřeným dveřím, u kterých se schovávala její matka. „Zoey? Jsi tady? Potřebuju pomoct." Zoey vylezla ze skříně a zadívala se na ženu, která kdysi bývala krásná a plná života. Monokly pod okem nemívala tak viditelné a její zplihlé vlasy mívaly pěknou, kaštanovou barvu a lesk, o kterým se zdálo mnoha žen z reklam z televizních obrazovek. Ta žena byla ta tam.

„Dáme před ty dveře stůl, ať se sem nedostane. Holčičko moje, co jsem to zase provedla?"

„Co jsi provedla, mami?" napodobila ji. „Zase si jen něco namlouváš. Ten chlap je nemocnej, mami. A ty taky, jestli to nevidíš," řekla rozhodně a založila si ruce na prsou. Bylo jí jedno, jestli si vyslouží pohlavek, nebo další přednášku o drzosti. Tohle už přestává všechno.

„Co to říkáš? Ovšemže za to můžu já. Kdybych si včera nevyrazila s Lucy, nevztekal by se," řekla a těžký psací stůl strkala dál ke dveřím, na které David ustavičně bušil pěstí.
„Posloucháš se vůbec, mami? Co je tohle za jednání s vlastní ženou? Co myslíš, že bude asi dál? Počkáš až ty dveře vyrazí a zabije tě? Na to čekat nebudu," řekla a natáhla se po telefonu. „Volám policii."

Matka jí telefon ale vytrhla z ruky a hodila ho pod postel. „Ne! To nemůžeš. Je to přece tvůj otec, Zoey! Co myslíš, že dělají v kriminále takovým, jako je on?"

„Dostal by to, co mu patří, po těch letech, co ubližovat tobě," řekla a dotkla se fialové modřiny pod jejím okem.

„Tohle?" zeptala se a skryla oko za pramínek vlasů. „To nic není. David je dobrý člověk... jen má své dny. Každý má svou špatnou stránku."

„To nemyslíš vážně, mami. Vážně si myslíš, že je tohle v pořádku? Já teda ne," odpověděla a natáhla se po telefonu pod postelí a po batohu. Otevřela okno a vyskočila na mezipatro požárního schodiště. „Jdeš se mnou?" zeptala se bez mrknutí oka.

Matka jen zavrtěla hlavou a svezla se na zem. Zoey se na ni naposledy soucitně podívala a slezla dolů na ulici, kde zrovna zajížděli popeláři pro odpad. V telefonu najela na číslo městské policie, ale pak si hovor rozmyslela. Zamáčkla slzu, která se ji drala na povrch a vyrazila pryč od domova.