Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola čtrnáctá

5.12.2020

Tak v deset?

Zoey odemknula telefon a nad zprávou se usmála. Byla ráda, že Matt pozvání nakonec přijal. Co začala chodit se Scottem, kamarádky mimo Skylar se jí stranily a žádné nové nepřicházely. Chybělo jí mít si s kým popovídat. Jasně, mohla mluvit s se Scottem a kluky z jeho týmu, ale nebylo to ono, chápete? Cítila, že ani její vlastní přítel jí doopravdy nenaslouchá, natož aby jí rozuměl, a o holky od roztleskávaček, které se ji stále snažily zlanařit mezi sebe, neměla zájem. Cítila vždy po zápase ty pohledy, kterými jí propalovaly do zad díru za to, že se s nimi, jako s holkami od kluků z týmu, nebaví. „Jako by snad byla něco víc," odfrkla si jednou Kristy, když si myslela, že je Zoey z doslechu.

„Mami?" zavolala směrem do kuchyně. René jen znaveně pozvedla hlavu a podívala se na svou dceru. Mastné vlasy se jí upínaly po obličeji jako úponky nějaké nechutné, parazitní rostliny. Přitáhla k sobě blíž sklenici s čirou tekutinou a napila se. Pevně sevřela oční víčka a bránila se zakašlání, které způsobil alkohol a teplo, které se jí rozlévalo na hrudi. „Chtěla jsem jít ven s kamarádem, ale... Jsi v pořádku? Kde je táta?" zeptala se Zoey. Až teď si uvědomila, že je v bytě nezvyklý klid.

„Nepřišel včera v noci domů, tak tu na něj čekám," zamumlala a zase se napila. „Myslíš, že jsem ho odtud vyhnala? Měl být přece už dávno doma. Volala jsem mu aspoň stokrát, ale nezvedal mi to."

Zoey si o otci myslela své. Myslela si, že by bylo pro všechny mnohem lepší, kdyby otec nedorazil už nikdy. Máma by si pár týdnů poplakala a potom by jí třeba konečně došlo, že je jí bez něj líp.

Přesto neměla srdce to matce v tomhle stavu takhle bez servítek říct. „Myslím, že se brzy vrátí, mami. Měla by sis jít lehnout. To jsi tu seděla celou noc?" Matka jen přikývla a znovu se chtěla napít. Zoey jí sklenici ale sebrala a přičichla k ní. „Ty piješ? Proč, mami? Proč si kvůli němu takhle ubližuješ? Já to vážně nechápu," řekla, rozhodila rukama a pak obsah sklenice vylila do odtoku v umyvadle. „Takhle to dál nejde. Mlátí tě, křičí na tebe a když konečně zmizí, tak se tady obviňuješ? Je mi z tebe smutno, mami."

René nadále mlčela, ale po tváři se jí začínaly spouštět slzy. „Ty to nechápeš, zlatíčko. Kde bych bez něj byla? Jsme spolu už dvacet let. Nemůžeš vědět, jak se cítím."

„To asi nemůžu, ale vím, že bez něj by ti bylo mnohem líp. Nám oběma," dodala nakonec. „Víš co? Měla jsem jít s kamarádem na kafe, ale odvolám to a uděláme si den jen spolu ano? Ty se teď vyspíš a pak si zajdeme do města. Ples je už za dveřmi a já stále nemám vybrané šaty."
„Zoey..." začala a s náznakem úsměvu se na dceru podívala očima stařeny. Natáhla k ní ruce a stiskla ty její. „Jen běž za tím Scottem, když jsi mu to slíbila. Já si zatím odpočinu a počkám na tátu."
„To není...," začala ale zarazila se. Došlo jí, jak ji matka málo zná. Slyšela o Scottovi už několikrát, ale pořád ji nedocházelo, že spolu chodí. Žila v domnění, že jsou jen přátelé. „Jak myslíš. Kdyby cokoli, jsem na telefonu, ano? A mami? Už žádný pití, prosím," řekla a vyrazila z bytu.

„Tak jsi dorazila," houkl Matt místo pozdravu. „Už jsem se bál, že jsi zapomněla."

Posadila se naproti jemu a nahlédla do nabídkového lístku. Dělala to jen ze zvyku, ale stejně si vždy dávala to samé – cappuccino s vanilkovou příchutí. „Nezapomněla, jen... něco mi do toho vlezlo, ale už je to vyřešené," řekla a nevědomky si mezi prsty pohrávala s pramínkem vlasů.
„Nevěděl jsem, jestli dorazíš, tak jsem si už objednal, promiň," řekl a ukázal na napůl vypitou kávu. „Ráno bez kafe si jen stěží dovedu představit. Co tě vůbec zdrželo?"

„Nechci o tom mluvit, Matte, nezlob se."

„Chápu," řekl a omluvně se na ni podíval. „Vybrala sis?" Zoey jen přikývla a pak si objednala.

„Koukám, že bys měl i tak parťáka, kdybych nedorazila," řekla s úsměvem a hlavou pokynula k rozložené knize.

„Promiň," řekl a otrhané vydání honem schoval do tašky pod stolem. „Vždycky s sebou jednu nosím, pro všechny případy. Cesty jsou s nimi o tolik zábavnější."

„Nechtěla jsem ti nic vyčítat, to vůbec. Co jsi četl, než jsem dorazila?" zeptala se zvědavě.
„Petra a Lucii od Romaina Rollanda."

„To je docela zamilovaný příběh, nebo ne?"

Matt jen přikývl a najednou se zastyděl. Nikdo, kdo se ho ptal, se doopravdy nezajímal o to, co čte. Povětšinou šlo jen o řečnický obrat. U Zoey ale zájem nevypadal předstíraný. „Četla jsi to?"

„Už dávno, ale matně si ji pamatuji. Máš rád příběhy o lásce?"

„Spíš obecně knihy. Mají nám vždycky tolik co nabídnout, přestože jsou některé napsané v dávno uplynulé době, najdou se prvky, které se ani s dobou nemění. Ale nechci tě nudit svým oslavným monologem o knihách a jejich radostech. Jason už mě varoval, že lidi tím většinou odradím. Jsi vůbec první člověk mimo něj, co se mnou jakžtakž komunikuje," řekl a podrbal se na zátylku. Pak ruce složil do klína a zamyslel se. Co jí to tady vykládám, proboha? Jason měl pravdu. Co se týče mluvení, jsem fakt dřevo. Už se mi podařilo ji znudit. Ona má pod stolem telefon? Musím být vážně hrozný společník. "Ale dost o mně," začal. „Co ráda děláš ty? Kreslíš, tančíš, zpíváš, nebo se jen povaluješ u Netflixu jako většina našich vrstevníků?"
Zoey zvedla hlavu od telefonu a chvíli se snažila rozpomenout, o čem Matt mluvil. „S tím Netflixem jsi to docela trefil. Kdo nemá rád Netflix?" řekla a hlasitě se zasmála. „Ale kdysi jsem malovávala, ale co jsem na střední, není na to vůbec čas," řekla a v koutku duše věděla, že tak úplně nelže. Sice přestala malovat, ale s časem to nemělo nic moc co dočinění. Co ji otec jednou v záchvatu vzteku zlámal náčiní, už malovat nezkoušela. Telefon se jí znovu rozvibroval. Scott. "Mrzí mě to, Matte, ale budu už muset jít," řekla a začala se zvedat od stolu. Z kabelky vytáhla pětidolarovku a položila ji na stůl. „Uvidíme se ve škole, jo? Moc se omlouvám," dodala a utíkala na nejbližší autobus.

Matt si jen povzdechl a po chvíli z tašky opět vylovil knihu a dal se do čtení. Aspoň že knihy nemají kam utíkat.