Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

bonus

Zoey se trmácela z obchodu do obchodu ve snaze najít pro Matta ideální dárek. Vánoční koledy se ozývaly z každého rohu obchoďáku, místy se hudba i překrývala, což v ní vzbuzovalo pocit úzkosti. Nadcházející Štědrý den bude jejich první od té doby, co se nastěhovali do nového domu, a tak chtěla, aby byl něčím výjimečný. Nic nešlo ale bohužel podle jejích plánů – neměla nakoupenou výzdobu, cukroví se nepovedlo tak, jak doufala, a tak některé kousky vypadaly spíš k smíchu než k užitku. Perníkoví sobi v troubě nakynuli moc a stali se tak z nich obézní, neforemní tvorové a linecká srdíčka se spálila natolik, že jich musela dobrou polovinu vyhodit. Navíc nemohla sehnat dárek pro Matta. Speciální vydání Petra a Lucie, které pro něj na eBay vydražila, se zpozdilo s dodáním kvůli vánicím, které sužovaly celou zemi už posledních pár dní. Běhala proto z místa na místo, aby sehnala na poslední chvíli náhradní dárek. Do Vánoc zbývaly sotva čtyři dny a Zoey si už nedovolila doufat, že by to k nim kniha mohla stihnout. Jak by mohla, když ani prodejce nezaručoval dodání dříve jak za týden? Křeče v břiše jí připomínaly, že od rána nic nejedla, zrovna tak jako mžitky, které se jí před očima pomalu začaly míhat. Neměla ale času nazbyt. Dokud neseženu dárek, není na jídlo čas, napomínala se.

Telefon jí v kapse hlasitě vibroval, aby jí připomněl, že má být za hodinu u psycholožky. Úplně na schůzku zapomněla a horko, které se jí rozlévalo po obličeji moc nepomáhalo tomu, aby se uklidnila. Posadila se na okraj fontánky a snažila se rozepnout si kabát, ale vnitřní zip se zasekl, čímž začala jen víc panikařit. Položila tašky s ozdobami, které sehnala a potichu nadávala, když se jedna převrátila a ozdobičky v ní hlasitě zarachotily. Zip konečně povolil a ona se tak mohla svobodně nadechnout. Kolemjdoucí jí věnovali střídavě zvědavé a starostlivé pohledy, od nedostatku vzduchu už byla totiž celá červená v obličeji.

„Jste v pořádku?" zeptala se starší dáma, která se jediná zastavila a došla až k ní. Cestou posbírala ozdoby, které si z tašky našly cestu ven.

„Jo," vydechla hlasitě. „Potřebovala jsem jen popadnout dech. Vzduch je tady příšerný," konstatovala a rukou si ovívala potem orosený obličej. Paní se ohlédla po lidech, kteří proudili z obchodu do obchodu, obtěžkaní papírovými taškami, někteří se sklíčenými výrazy, někteří naopak s nadšenými a plnými vánočního veselí. Usmála se na Zoey a pomohla jí se postavit na nohy.

„Jste tu s někým? Můžu někomu zavolat?" ptala se starostlivě a měřila si Zoey pohledem, který říkal, že ji rozhodně nenechá odejít samotnou. Natáhla se po kabelce, kterou pevně svírala v podpaží a vylovila z ní stařičký tlačítkový telefon.

„Ne, tedy ano," zalhala honem. „Manžel někam odběhl, nejspíš tady na něj počkám," řekla. Doufala, že to bude stařence stačit a nechá ji na pokoji. Nechtěla působit nevděčně, ale přítomnost dalšího člověka by asi nesnesla. Potřebovala se dostat ven na vzduch, a to co nejrychleji, než zkolabuje. „Opravdu," dodala, aby jejímu tvrzení dodala na uvěřitelnosti. Stařence poděkovala za pomoc a sledovala, jak proti svému přesvědčení odchází do jednoho z obchodů, stále se přes rameno otáčející za zesláblou Zoey.

Z kapsy vylovila telefon a konečně vypnula vibrace, které v samém šoku úplně odignorovala. Popadla tašky, doufala, že se jí znovu už nic nerozkutálí, a odebrala se do garáží, kde bylo naštěstí už chladněji, díky tomu se Zoey i mnohem lépe dýchalo. Zkontrolovala hodinky a uvědomila si, že sezení už nemá šanci stihnout, psycholožka sídlila na druhém konci města a při zácpách, které byly v posledních dnech prakticky všude, by dorazila sotva na konec. Zavolala proto do ordinace a s omluvami schůzku přeložila na termín po Vánocích. „Kdyby se vám ale přitížilo, okamžitě volejte," apelovala na ni psycholožka, než telefon položila.