Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola druhá

3.2.2021 (?)

Matheas se probudil nějakým záhadným způsobem v posteli. Nemohl si ani za boha vzpomenout, jak se dostal domů, natož do postele. Oblečen v pyžamu, do kterého též nevěděl, jak se oblékl, pobíhal zmateně po pokoji a zběsile hledal telefon. Na léty oprýskaném dřevěném stolku, kam ho odkládal běžně, nebyl, a to ho vyděsilo. Musel jsem ho ztratit, jak jsem upadl, vzpomněl si náhle a instinktivně si sáhl na hlavu, kde se mu rýsovala modřina. Na psacím stole, kde ležely všemožně poházené papíry, sešity a neodevzdané domácí úkoly mobil také neležel. Matt se ale u stolu pozastavil. Že bych celé tři měsíce neotočil stránky v kalendáři? Divné, pomyslel si, ale stránky otočil na únor a dál se tím nezabýval.

Už asi posté nakoukl pod postel, mezi matraci a rošt, pod peřinu i pod polštáře, aby se ujistil, že telefon opravdu nikam nezapadl. Po dalším desetiminutovém hledání další pokusy vzdal, jelikož mu zbýval tak tak čas na nějakou rychlou snídani a cestu do školy. Plesy v úterý, to jsou mi nápady, nadával v duchu, zatímco se spěšně soukal do svetru ošklivé školní uniformy. Jsem zvědavý, jak bude Jason vypadat, podle toho, kolik do sebe včera otočil kelímků. Jestli vůbec dorazí, odfrkl si v hlavě.

„Mami, dneska snídani nestíhám. Můžeš mi, prosím, udělat něco rychlého, co se dá sníst po cestě?" křikl přes dveře do kuchyně. Dveře se otevřely a v nich stála hezky upravená, pár let po čtyřicítce, asi metr sedmdesát vysoká plavovlasá žena. Matheasova matka, Linda.
„Nemůžeš takhle zaspávat, zlato," pokárala ho a mrkla na hodinky. „Nemám čas ti něco dělat, tak si něco kup ve škole," řekla a z kabelky přehozené přes rameno vytáhla peněženku a vyndala mu z ní pětidolarovku.

„Díky, mami," řekl Matt s širokým úsměvem a líbnul ji na tvář. Linda se otočila na podpatku a chystala se odejít.

„Počkej ještě. Neviděla jsi někde můj telefon?" zeptal se honem a chytil ji za rukáv černého sáčka.
„Máš ho přece ještě v opravě. Do zítřka už to snad vydržíš. Musím běžet, papá."
Matheas se na ni zmateně podíval. „Ale vždyť..." začal, ale to už byla matka z dohledu. Mrknul na hodiny v kuchyni a zjistil, že bude muset setsakramentsky rychle běžet, aby mu autobus neujel.

Celý udýchaný dosedl na první sedadlo, které mu přišlo pod zadek. Rozhlédl se po zbytku autobusu, jestli neuvidí Jasona, aby si sedl k němu, ale nikde ho neviděl. Klasika. Ten ještě spí jako špalek. Mattovi se začalo dělat vedro, a tak se rozepnul ze zimního kabátu. Bez telefonu nemohl poslouchat písničky, a tak se jen nepřítomně díval z okna a pozoroval, jak se venku barví listí dohněda. Počkat, co? Matt si promnul oči, které si ráno nestihl ani opláchnout, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Listy opravdu teprve opadávaly. Vždyť ještě včera ležel všude sníh, pomyslel si. „Hele, můžu se zeptat..." oslovil holku přes uličku. Otočila se na něj a jemu se na malou chvíli zastavilo srdce. „Zoey?" Co se to tady děje?!

„Ty jsi Mathias, že?" zeptala se dívka nesměle a pokusila se o úsměv. „Můžu ti s něčím pomoct?"
„Matheas," opravil ji. „Vrátila ses?" zeptal se a pečlivě zkoumal její reakci. Pozoroval ji vůbec celou, jako by se před ním měla během následujících pár vteřin rozpustit.

„Jak to myslíš? Odkud bych se vracela? Na co ses to vlastně chtěl zeptat?"

„Ehm... Kolikátého je dnes? Zapomněl jsem si telefon."

Zoey vytáhla z přední kapsy zeleného batůžku telefon a rozsvítila obrazovku. „4.11. Krásné počasí, na to, že je skoro zima, viď?" zeptala se a kývla hlavou k oknu.

Matt se cítil, jako by do něj udeřil blesk. Seděl jako přivařený k sedačce, jejíž potrhaný potah určitě pamatoval lepší roky, a nemohl najednou dýchat. Chytil se pevně madla a pokusil se zhluboka se nadechnout.

„Jsi v pořádku? Mám říct řidiči, ať zastaví?" zeptala se Zoey vyděšeně a chytila Mathease za ruku. „Celý hoříš. Proč jsi tak nabalený, když na celý týden hlásili teplo?"

„Něco je hodně špatně, Zoey. Nemáš tady být. Nebo máš, já nevím. Včera... ples. Upadl jsem...  Musel jsem se vrátit v čase, Zoey, jinak to nedokážu vysvětlit," řekl Matt, přestože to jemu samotnému znělo jako největší nesmysl pod sluncem, ale jeho poslední slova se ztratila v temnotě. Stejně jako on celý. Celý se propadal do hlubší a hlubší temnoty.

To byl ale sen, řekl si a odhrnul si zpocené pramínky vlasů z čela. Poslepu hmátl po telefonu na nočním stolku, ale neležel tam. To snad... Prudce se zvedl a začal pobíhat po pokoji, ale telefon ani tentokrát nikde neležel. Přistoupil ke kalendáři na stole, kde byly stránky opět otočené na listopad.

4.11.2020

„Tohle nedává žádný smysl," pronesl si pro sebe hlasitěji, než chtěl, a vjel si prsty do stále navlhlých vlasů. Je to jak z nějakýho sci-fi filmu. Měl bych přestat koukat tolik na seriály.

„Říkal jsi něco, miláčku?" ozvala se Linda, když otevřela dveře.

„Kolikátého je dnes, mami?" zkusil to a doufal v jinou odpověď, než kterou mu podala Zoey.
„4. myslím," odpověděla jakoby nic, otočila se na podpatku a šla zpět do kuchyně.

„Listopadu?" dožadoval se přesné odpovědi.

„Jistěže. Čeho jiného? Února?" řekla se smíchem. „Musím už letět, zlato. Papíry z toho servisu máš na stole, tak si odpoledne skoč pro telefon. I když to je vlastně až na zítřek, jsem hlava děravá," řekla si spíš pro sebe. „Tak papá. Uvidíme se večer."

„Pa," řekl jí snad ještě zmatenější než před chvílí.

Je to možné? Vrátil jsem se v čase? pomyslel si a snažil se vzpomenout si na podrobnosti z plesu. Tohle všechno bych si nevymyslel. Až tak barvité sny nemá nikdo.

Mathias se šel na přesvědčenou podívat na stůl, jestli na něm má papíry z opravny. Pravda, někdy v listopadu měl telefon v servisu, protože se mu povedlo ho utopit. Papíry našel. Držel konečně hmatatelný důkaz toho, že se nezbláznil. Vyzvedněte prosím 5.11.2020...

No saaaaakra! Já se vrátil v čase.