Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola dvacátá šestá

28.12.2020

„Tak už si ho rozbal," naléhal Scott. „Normálně to roztrhej, žádný takový," namítal, když viděl, jak opatrně si s růžovým dárkovým papírem s ladící stuhou na dárku počíná. Zoey se obalem stejně opatrně prokousávala až dokud se nedostala k bílé krabičce. Otevřela ji a zalapala po dechu. „Líbí se ti?" zeptal se, zatímco se povaloval na posteli. Převalil se z lehu na břiše do sedu a přitáhl ji k sobě. „Miluju tě, Zoey," řekl a políbil ji. „Ukaž, zapnu ti ji," nabídl ji a z krabičky vyndal Pandoru s přívěskem ve tvaru nekonečna a několika dalšími. „Moc ti sluší. Stejně tak jako mně má nová peněženka," pochlubil se.

„Teď si připadám hloupě. Takový krásný dárek," řekla a obdivovala stříbrný náramek, který jí chrastil na ruce. „Musel stát majlant!" vypískla.

„Utratím za tebe, kolik jen budu chtít. Jsi jen moje," řekl a objal ji. „Až budeme na Harvardu, budu ti platit cokoli, na co si ukážeš." Zoey jen lehce přikývla a svěsila hlavu do klína. „Zlato? Podala jsi ty přihlášky, co jsem ti dával, že jo?"

„No vlastně, když už jsi to nakousl..." Cítila, jak se jí do obličeje hrne krev. Horko se jí rozlilo pod očima, kde se jí vytvořil ruměnec.

„Co?" vyčkával. Posadil se a zabodl do ní ledový pohled. Takový by ani přímý sluneční svit nerozpustil.
„Já na Harvard nepůjdu. Nemám na to. Nebo mám, já nevím, ale nechci se tam trápit. Půjdu radši na nějakou jednodušší, míň prestižní univerzitu a budu se moct věnovat i nějaké brigádě, abych měla z čeho platit kolej, ať trochu ulevím našim."

„Kolej? Jednodušší univerzitu? Ty jsi se asi zbláznila. Říkal jsem ti jasně, že se tam otec zná s rektorem. Neměla bys problém se tam dostat, ani zvládat všechno okolo. To budeš studovat v nějakým zapadákově? A co já?!"

„Je to přece jen něco přes dvě hodiny autem, budu za tebou jezdit o víkendech, nebo ty za mnou," začala vysvětlovat. Měla připravené plány na cokoli. Víkendy, Vánoce, Díkůvzdání... Přestože jí bylo jasné, že tenhle vztah nemůže mít dlouhého trvání.

„Takže se se mnou rozcházíš," konstatoval. Rukama si vjel do vlasů a začal roztržitě chodit po místnosti. Vší silou kopnul do komody a hlasitě nadával.

„Nerozcházím. Scotte, zrovna jsem říkala, že za tebou budu jezdit, ty jsi mě neposlouchal?" ptala se a nechápavě sledovala svého běsnícího přítele. Zvedla se z postele a pár kroky k němu došla, aby ho zastavila v přecházení. „Uklidni se, nic se tím přece nemění."

„Ty jsi taková naivka, Zoey. Myslela sis, že mi to nedojde?" řekl a upřel na ní svůj zlostný pohled. Po tváři mu steklo pár slz, ale jeho pohled nebyl ublížený. Byl připravený zabíjet. „Jdeš na tu podělanou školu kvůli němu, že jo?"

„To není pravda. Yale má skvělý program pro umělce. Mohla bych zase kreslit a..." Uvědomila si, že tuhle konverzaci nevedli. Scott nevěděl, že začala znovu kreslit, to Mattovi se jednou svěřila, ne jemu. „Scotte, jak si tohle můžeš myslet?" zeptala se a upnula na něj pohled. Měla co dělat, aby se jí hlas strachy netřásl. Myšlenky se jí honily kolem toho, že doma není vůbec nikdo, Scottova rodina odjela na svátky k příbuzným. Kdyby křičela, nemá ji vůbec kdo pomoct. „Miluju tě, jak mi tohle můžeš dělat?" zašeptala a pak ji slzné kanálky zradily. Slzy se z ní hrnuly a najednou nemohla popadnout dech. Lapala po něm a lapala, ale kyslík stále nepřicházel. Vnitřnosti ji svíraly a jí nezbývalo žádné místo, kam by se kyslík mohl vmáčknout. Panika jí v těle narůstala a jí nezbylo, než se schoulit do klubíčka jako malá holka a brečet. Určitě umřu. Jediný sval v celém těle ji odmítal poslechnout. Věděla, že by se měla sebrat a utéct, ale nešlo to. Ta malá holka, co se schovávala do skříně, když mamka za zavřenými dveřmi plakala, byla zpět.

„Zoey?" oslovil ji klidný hlas. Matte? Zoey po nekonečně dlouhých minutách otevřela oči. Dech se jí vrátil do normálu a ona mohla konečně znovu racionálně přemýšlet. Podívala se na něj. Jeho zlost byla ta tam a ve tváři vypadal opět jako Scott. Scott, ze kterého nejde strach a miluje ji. „Nechtěl jsem na tebe křičet. Omlouvám se," řekl a chytil její rozechvělé ruce do dlaní a přitáhl si je k puse. Vtiskl polibek do každé z nich. „Promiň."