Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola třicátá

28.12.2020

Matt stál na chodbě s rukama ve vlasech a přecházel z místa na místo. Křičel na celou chodbu, jeho hlas se odrážel od nepříjemně bílých, sterilních stěn a ošoupaného linolea mátové barvy. V celé budově byl cítit klasický nemocniční zápach, ale jeho ochromil až teď. Ze všech stran se na něj linul smrad nemocí a smrti. Na lavičkách seděli lidé s nejrůznějšími zraněními – asi pětiletá holčička, které tekla krev z rozseknuté brady, postarší pán o berličce s ovázanou paží, z plných plic plačící batole, které na první pohled nevykazovalo známky žádného zranění. Matka, která ho chovala se ho snažila utěšovat, ale nebylo to nic platné, křičelo, jako by ho na nože brali. U automatu na kávu se dohadovaly dvě ženy o poslední plastikové víčko. Sestra z recepce už spěchala s další zásobou, ale ženy ji v zápalu boje vůbec neregistrovaly. V dáli houkala siréna sanitky. Vezou mamku? pomyslel si, ale pak si uvědomil, že s mrtvými už sanitky nehoukají. Mrtvá. Z toho slova se mu na jazyk hrnula žluč a chtělo se mu zvracet. Nevydržel na chodbě už ani minutu. Opustil hystericky plačícího Hanka a nervózní Zoey, která už na něj asi pět minut mluvila. Její hlas se k jeho uším ale nedostal. Úplně ho vytěsnil a procházel dlouhou chodbou s příliš silnými zářivkami až ven. Potřeboval na vzduch.

Klouby prorazil poslední lítačky a zjevil se v mini parčíku, kde se procházeli někteří pacienti. Pozoroval holohlavého muže těžko určitelného věku, kvůli absenci vlasů, jak se prochází o holích a užívá si čerstvého vzduchu. Matt začal plakat. Se slzami se mu z těla hrnul i obrovský knedlík a měl pocit, že se co nevidět pozvrací. Dávil a dávil, ale z hrdla mu vycházely jen bolestné a nelidské skřeky. Ptáci prchali z korun stromů a lidé se za ním otáčeli. Zlomil se v pase a upadl na studenou zem, pokrytou malou vrstvou sněhu. Musel se uhodit, protože se na bílé zemi pod ním objevila krev. Točila se mu hlava a krve stále přibývalo. Ohmatal si hlavu, ale ránu ne a ne najít. Nakonec se posadil a krev se mu nahrnula do pusy. Krev se řinula celou dobu z nosu.

Jeho náhlý kolaps zpozorovala sestra, která právě doprovázela slepce v županu. Utíkala k němu s vysílačkou v ruce a přivolávala kolegy, když vtom Matt ztratil vědomí.

Točil se s ním celý svět. Neviděl nic než šmouhy, ale cítil to převracení žaludku a chvění všech orgánů, ze kterého mu bylo jasné, že padá. Padal z vysoké výšky, přestože si nepamatoval, že by se předtím v nějaké nacházel. Snažil se promnout si oči, ale viděl stále víc a víc rozmazaně. Šmouhy před ním měly jen neurčité tvary a jednoduché barvy, okolo byla tma.

~

Probudil se doma. Co tady dělám? Je tohle nějaký sen? Posadil se na posteli a rozhlédl se kolem sebe. Vstal tak rychle, až se mu trochu zatočila hlava, ale on to ignoroval a hrnul se k zataženým závěsům. Rozhrnul je a venku spatřil něco, co ani v nejmenším nepřipomínalo konec prosince. Svítilo slunce a listy se teprve barvily do hněda a červena. Muselo být nějak koncem léta, začátkem podzimu.

Proběhl bytem a v kuchyni nalezl matku, pytle pod očima jí téměř znemožňovaly normálně vidět. „Zlato!" houkla na něj a rozcuchané vlasy se jí pohnuly, přestože v pokoji žádný vánek nevál. „Musím do práce, udělej si nějakou snídani." Matt se na ni jen zmateně podíval. Seděla tam, jako by to celé byl jen sen. Něco tu ale nehrálo. Místo obvyklého saka měla župan a vedle tašky s notebookem stála kapačka. Mrknutím oka vše zmizelo a matka byla převlečená do večerních šatů. „Budeš mi chybět, Matheasi. Kéž by tady byl tvůj táta, aby se o tebe postaral," řekla, došla k němu a pohladila ho po tváři. Nemocniční andělíček zašustil a matka byla pryč.

Matt si promnul oči a zjevil se ve třídě. Lavice byly až na jednu prázdné. Houkl na dívku a ona se otočila. Zrzavou Zoey by poznal všude, ale tenhle obličej nepatřil jí. „Kde je Zoey? Kdo jsi ty?"
„Zoey je mrtvá, ty trubko. Její fotr ji zabil a teď ho vezou do basy. Copak nekoukáš na zprávy?" Pak se po něm dívka ohnala knihou a vše zmizelo v temnotě.