Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola dvacátá čtvrtá

15.12.2020

Zazvonilo a většina třídy se rychle sbalila a pokračovala na další hodiny. Matt své sešity ledabyle nacpal do batohu a došel k Zoey, která stále seděla na místě.

„Včera jsem tě vůbec neviděl," řekl Matt místo pozdravu. „Kde jsi byla?"

„Se Scottem jsme vyrazili bruslit. Věděl jsi, že u obchoďáku postavili kluziště?"

„Ne, to jsem nevěděl," zamumlal. „Myslel jsem... že po tom pátku s ním ani nepromluvíš. Choval se k tobě tak... zacházel s tebou jak s kusem hadru a pak tě vidím na chodbě, jak se na něj culíš a líbáš ho. Nevím, co si mám o tom myslet," řekl odtažitě.

„Urovnali jsme to mezi sebou. Dala jsem mu ještě jednu šanci," řekla prostě. „Měla bych už jít, čeká mě matika a jestli přijdu pozdě, Gorbanski mě zabije," řekla, zvedla se od stolu a začala si sklízet věci.

„Uvidíme se u oběda?" zeptal se honem. Zoey jen přikývla a pak zmizela.

Následující hodinu měl Matt tělocvik. Nesnášel ho. Ne proto, že by neměl rád pohyb, spíš kvůli spolužákům okolo. Připadalo mu, že je jediný z ročníku, který není posedlý dokonalou postavou. Lakrosáci byli samo o sobě banda steroidových panáků, ze kterých se snad jen s Jasem dalo normálně komunikovat. Ti, co ale nebyli v týmu, byli pohybem téměř posedlí. Ať už během, plaváním, nebo některým z míčových sportů. Našli se dokonce i tací podivíni, kteří se věnovali gymnastice.

Ať se ze sportu snažil vykroutit, jak chtěl, stejně musel mít nějaké aktivity za rok splněné. Vybral si běh. Byla to jedna z mála hodin, kde mohl být sám a nemusel pobíhat s partou upocených blbců, co se strkají o míč. Nasadil si sluchátka a nemusel nic řešit.

Do skříňky si odložil batoh, připravil si ručník, lahev s vodou a věci na převlečení. Někdo mu poklepal na rameno, a tak se otočil. Stál před ním Scott s polovinou lakrosového týmu. Jase mezi nimi nebyl.

„Dwighte," oslovil ho. „Přišel jsem ti domluvit. Necháš moji holku na pokoji, jinak můžeš čekat, že z toho tvýho ksichtu udělám kůlničku na dříví. Tohle," křikl a ukázal na svůj nos. „Bylo poprvé a naposledy, co sis ke mně něco dovolil. Máš jediný štěstí, že se za tebe Chloe přimluvila, jinak bych ti ciferník rozbil rovnou."

„Chtěl jsi říct Zoey, chlape," připomenul mu Dave, jeden ze svalovců a poplácal ho za smíchu po rameni.

„Na tom nesejde. Necháš ji na pokoji," pohrozil Mattovi pěstí. „Ještě jedna věc. Hluboce se ti omlouvám," řekl a teatrálně se uklonil. „Tak jak jsem jí slíbil." Lidi z týmu se zasmáli, Matt jen zíral s ocelovým klidem na tváři. „Teď už padej."

Při běhu stále přemýšlel, nad tím, jestli za Zoeyin útěk může Scott nebo situace u ní doma. Nejspíš to bude od obojího trochu. Jestli jí někdy ublíží... Uvažoval, jak by se měl teď zachovat. Když jí poví o Scottovo vyhrožování, riskuje, že se to Scott domákne a oběma jim ublíží. Nejlepší bude nechat si to ještě chvíli pro sebe.

„Dneska jsi nějaký zamlklý," broukla na něj, když si všimla, jak se nimrá v jídle. „A to se jim dneska to ragú docela povedlo. Řekla bych, že v něm dnes bude jedna z mrtvých kuchařek, nemyslíš?" zašeptala a zasmála se. Vložila si sousto do pusy a žvýkala. „Jedna chybí, ta mexikánka, všiml sis?"

Matt se zasmál, ale asi ne tak, jak Zoey očekávala. Jindy její zvrácený smysl pro humor zbožňoval, ale stále nemohl přestat myslet na únor, který se tak neúprosně blížil. Myslel na to, co se stane s mámou, jak se to všechno kolem něj hroutí. Nejradši by teď seděl na střeše a nemyslel na nic, jen na problémy literárních postav, které se ho ani v nejmenším netýkaly.

Opodál v jídelně zahlédl Jase. „Uvidíme se později, jo? Odpoledne máš ještě dějiny, ne?"
Zoey se zatvářila zaskočeně. „Tak za chvíli ahoj."

„Jasei, počkej!" křikl Matt, popadl tác s téměř netknutým jídlem a hnal se za ním.