Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 37. Pátek

Seděla jsem u jezera a zírala nahoru na měsíc. Připadalo mi, že se zvětšuje a roste. Nikdy však až k úplňku. Z té záře mě bolely oči a za sebou jsem cítila něčí přítomnost. Strašně jsem se chtěla zvednout a utéct, ale nemohla jsem se hýbat. Nemohla jsem ani sklonit hlavu, která mi, zvrácená dozadu, nedovolila spustit oči z měsíce. Nemohla jsem zavřít oči i přesto, že tak bolelo je mít otevřené. A měsíc se na mě šklebil, smál se, až mi z toho bylo špatně.
***
Po několika hodinách jednotvárného snění a špatného pocitu, že mě někdo sleduje, mě probral zvuk budíku. Zvláštní, nepamatuji si, že bych ho nastavila. Spolu s ostatními jsem se připravila na školu, sešla dolů na snídani a pak na první hodinu. Všechno bylo v pořádku, ale pocit, že mě někdo sleduje, jsem cítila pořád. Už je na čase vymyslet, co budu při úplňku dělat, myslela jsem si. A tak jsme se celý den potácela hradem, přemýšlela, že se schovám nebo dokonce, že budu bojovat. Část mě dokonce napadlo, že se nic nestane. Část zas, že být vlkodlak nemusí být tak špatné.
Po škole jsem šla přímo ke komnatě nejvyšší potřeby a s neurčitým přáním třikrát prošla okolo stěny a potom dveřmi, které se objevily, dovnitř. Byly tu knihy, učebnice, dokonce i tréninková figurína. Nejprve jsem vytáhla hůlku, nejistá, jestli mám přivolat knihy nebo začít metat kletby, ale radši jsem ji pomalu poklidila, nadechla se a usmála. Pak jsem se vrhla na figurínu a vrážela do ní pěstmi a patami, dokud se celá nerozpadla. Vzhledem k tomu, že stejně jako tahle škola byla i tahle místnost a figurína kouzelná, rozbíjela jsem ji několikrát dokola. Netušila jsem, jak dlouho to trvalo, než jsem se úplně vyčerpala a vydala zpět do věže.  Tam jsem potkala bratra. Seděl u schodů k havraspárské věži, s hlavou sklopenou a vypadal, že ho mrzí, co mi udělal. ,,Zdravím."kývla jsem na něj, velmi zdvořile se usmála a pokračovala v cestě. ,,Počkej, Loon."řekl, když už byl tak daleko, že jsem ho skoro neslyšela. Zastavila jsem se, aniž bych se k němu otočila. Dali by se říct, že jako mladší sestra bych se mohla chovat trochu příjemněji. Ale taky by se dalo říct, že jako starší bratr byste neměli bít sestru, že?
,,Omlouvám se." řekl. Nevěděla jsem, jak reagovat. Takhle rychle prostě neodpouštím. Tak jsem kývla hlavou a šla dál. Každý krok byl jakoby těžší a těžší a kdyż jsem byla z dohledu, opřela jsem se o stěnu a v očích mě pálily slzy. O víkendu se obyčejně nevídáme. Co když ho už nikdy neuvidím? Co když tam prostě zemřu a on bude nad mou mrtvolou přemítat, jestli jsem mu odpustila? Málem jsem se vrátila. Ale kdyby mu na tom vážně záleželo, přece by řekl něco víc. A tak jsem se vrátila do věže,  psala úkoly a povídala si s Emanuelou, šla s ní na trénink, vrátila se, šla brzy spát a celou tu dobu to bylo špatně. Prostě mi to celé připadalo strašně špatně.