Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 7. Nemoc

Cestou do hradu se mi začala příšerně motat hlava. Asi dvakrát jsem dokonce upadla. Když jsem došla do mého pokoje v havraspárské věží hlasitě jsem se rozkašlala. ,,Běž pryč!"křikla na mě jedna z mých milých spolubydlících, protože zřejmě zrovna vedly nějakou tajnou dívčí debatu nebo tak něco. Jakožto někdo prakticky bez kamarádů jsem to opravdu nechápala. Nebrala jsem ji na vědomí, sundala si boty, vysušila jsem se a lehla si do postele. Zjevně bude mým novým zvykem sprchovat se ráno.
***
Stojím na kraji útesu. Koukám se před sebe. Vidím jen šedou oblohu všude kolem. Z ní se vynoří bílá vlákna. Omotávají se okolo mé hlavy, krku, těla. Křičím, ale to šero pohlcuje zvuk. Nemůžu dýchat. Dusím se.
Křičím a držím se za hrdlo, což mě dusí i v realitě. Na mé vlastní posteli. Dole pod ní stojí všechny tři spolubydlící a vypadají docela vyděšeně. I když u Emily je to spíš znechucení. Sundám si ruce z krku a prudce se znovu rozkašlu. Pak uteču pryč. Spíš se o to pokusím. Protože spadnu z postele. Cítím bolest všude po mém těle. Nějaká z holek, myslím, že ta světlovlasá, mi vyčarovala nosítka a vrátila mě na postel. Než jsem znovu usnula, napadlo mě, že kdybych znala její jméno, mohla bych jí poděkovat.
***
Otevřela jsem oči a zamžourala do spousty bílého světla okolo. Byla jsem na ošetřovně. ,,Co se ti stalo?"zeptal se mě brácha. ,,Včera jsem byla dlouho venku na dešti."odpověděla jsem a mávla rukou. Byla jsem vděčná, že to nechce rozvádět. Podal mi čokoládu. ,,Ty jsi teď ošetřovatelka?" zasmála jsem se a kousek jsem snědla. ,,No to tedy rozhodně není, ale trocha cukru vám neuškodí, slečno Darwinová. A taky je konec návštěv, máte prostor vymýšlet další žerty, pane Lupine."ozvala se madam Pomfreyová, která právě vyšla ze svého ,,kabinetu". Rem se krátce rozloučil a zmizel. ,,Můžu taky odejít?"podívala jsem se na ošetřovatelku. Smutně se usmála. ,,Poměrně dost jste si zranila hlavu. Pustím vás až ráno." Podala mi lektvar na bezesný spánek. A zítra mi asi řekne, že jsem zešílela. Jaká novinka.
***
Ráno se na mě Madam Pomfreyová poněkud starostlivě podívala, ale pak mě propustila. Až po čase snídaně, takže jsem hladová zamířila pro učebnice a potom na kouzelné formule. ,,Hloupá, hnusná Darwinová, hloupá, hnusná.." krákoral za mnou protivný hlas školního strašidla Protivy. Podezřele rychle se ke mně blížil. Rozběhla jsem se, vrazila do učebny a přibouchla za sebou dveře. ,,Slečno Darwinová?"otočil se na mě profesor Kratiknot udiveně. Sundala jsem dlaně z rámu dveří, zhluboka se nadechla a omluvila jsem se za pozdní příchod. Pak jsem se posadila do opuštěné zadní lavice a začala s ostatními procvičovat nové kouzlo.
***