Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 39.

Celou noc se mi v hlavě přehrávaly noční můry, jedna za druhou. I když jsem se probudila, v uších se mi stále odrážely výkřiky a celé tělo mě bolelo. Nevím, jak jsem strávila ráno a vyučování, ale matně si vzpomínám na listování knihou o vlkodlacích.
Protože dnes je den úplňku, chtěla jsem zůstat v pokoji, ale byla jsem velmi neklidná a nedokázala jsem tam vydržet. Bloudila jsem hradem, prohlížela obrazy, schodiště, chodby, naprosto bezmyšlenkovitě. I přes to, že ke mně mluvil Protiva, a že jsem na sobě cítila něčí pohled, nic jsem nevnímal jasně. K večeru jsem nevědomky přišla ke schodům z nebelvírské věže.
,,Půjdu s vámi."řekla jsem, když dolů scházeli Pobertové s mým bratrem, který se zdál být v dobré náladě, i když byl úplně bledý. ,,Ani nápad."úsměv z jeho tváře rychle zmizel, když mě uviděl. ,,No tak, Reme, jsem minimálně stejně užitečná jako tady Peter."naléhala jsem víc. ,,Neurážej ho pořád, jednou jsme kamarádi."zastal se Pettigrewa James. ,,A na rozdíl od tebe nám pořád nepřidělává problémy."řekl Sirius. Začínala jsem cítit strach z dnešního večera, který se zdál být celý den nepřítomný. Přestala jsem jasně uvažovat. ,,Říká někdo, kdo se nastěhoval ke kamarádovi, protože ho doma nesnesli?"ušklíbla jsem se. Sirius zrudl. ,,Zmlkni, mrcho."odpověděl. ,,Nebo co? Můžeš mě klidně zabít, je mi to jedno."řekla jsem. ,,Podívej se na sebe, myslíš si, jak nejsi hrozně, důležitá, jak se všechno točí kolem tebe a přitom pořád potřebuješ pomoc." Ztuhla jsem, protože právě kvůli pomocí jsem se k nim dnes chtěla připojit. ,,Jsi k ničemu, Loonyo. A teď nám uhni z cesty."dořekl Sirius a odstrčil ně z cesty. James odvrátil hlavu, Peter se smál a Remus vypadal, že nás ani neslyší. A tak odešli. Vzdálila jsem se od jejich věže.
Zrovna jsem se blížila k té naší, když jsem se srazila s jedním z oněch zmijozelských studentů. ,,Loonya Lupinová?"zeptal se s úšklebkem. ,,Tak se do toho dáme."povzdechla jsem si, připravená na stejný souboj, o kterém se mi zdálo.  Přesně v tu chvíli jsem však dostala ránu do hlavy a ztratila vědomí.
Když jsem se probudila, bylo mi chladno. Otevřela jsem oči a spatřila les okolo mě. ,,Co sis myslela, ty hloupá?"ozval se slizký hlas u mého ucha. Vykřikla jsem a pokusila se uhnout. Tak jsem zjistila, že jsem přivázaná ke stromu. ,,Podívej, nad námi září měsíc."slyšela jsem. Můj krk byl ale také přivázán ke stromu, a tak jsem se mohla ujistit jedině tím, že kousek přede mnou skutečně byl vidět měsíční svit. ,,Víš kdo jsem?"slyšela jsem nesnesitelný hlas u mojí hlavy. ,,Fenrir Šedohřbet."odpověděla jsem. Cítila jsem se příliš unavená, než abych nad tím přemýšlela. ,,A proč jsem tady?"řekl Šedohřbet nedočkavým hlasem. ,,Chceš se na mně pomstít."zněla má odpověď.
Fenrir vyskočil přede mě, okamžitě se přeměnil ve vlkodlaka a já jsem zakřičela bolestí, když se jeho zuby zaryly do mého krku. Nebylo to však nic v porovnání s bolestí kterou jsem cítila, když někdo kouzlem prohodil naše pozice, takže ve světle měsíce jsem byla já, zatímco Fenrir se ve stínu rozesmál a poté přemístil pryč.
Křičela jsem a křičela zatímco se mé tělo protahovalo, cítila jsem takovou bolest, až už jsem nevěděla nic.
***
Druhý den mě vyloučili z Bradavic za zabití obyvatele Prasinek a poškození majetku. Eskortovali mě domů a zabezpečili pokoj mnoha ochrannými kouzly. Roky jsem nevyšla ven a trpěla ve vlastní mysli.