Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 32. Hádka

,,Můžete jít. A ať se zde už neshledáme. I když, u vás, pánové, je to velmi marné přání."propustila nás McGonagallová a opět zmizela za dveřmi. ,,Konečně tady s ní nemusím být."spěchal Peter ke dveřím a u toho na mě vypláznul jazyk. Přehnaně dětinské, kdybyste se ptali na můj názor. ,,Nech ji už."zamumlal Remus, za což jsem byla docela vděčná a posbíral všechny papíry. Potom je uklidil do nějaké police a vydal se ke dveřím s Jamesem v patách. ,,Dobrou noc."popřál mi bratr ještě ve dveřích. ,,Čau."mávnul na mě přátelsky James. Sirius se zvedl ze židle a vydal se za nimi. ,,Počkej."zarazila jsem ho. Jak si můžete domyslet, vzápětí jsem toho litovala. ,,Co je?"řekl Sirius a podíval se na mě. Úplně mi nedošlo, co jsem si představovala, že řeknu. Po krátké odmlce jsem vymyslela otázku. ,,Co jim řekneš? O mně, až se budou ptát?"kývla jsem hlavou směrem ke dveřím. Neuměla jsem si představit, že by svým jediným kamarádům lhal. ,,Pravdu."potvrdil mou domněnku. ,,O tom, jak si mě urazil? To bys neudělal." Trochu zákeřně se usmál. Nepoznávala jsem ho. ,,Já jim můžu říct jakkoli upravenou pravdu. Navíc, skutečnost není urážka."řekl a mávnul rukama do vzduchu. Cítila jsem, jak rudnu vzteky. Vyrazila jsem ke dveřím, ale těsně u něj jsem se zastavila. ,,Možná má tvá matička pravdu, Siriusi. Možná k nim patříš."zasyčela jsem a přejela mu prsty po levém předloktí, abych zdůraznila, co jsem právě řekla. ,,To si myslíš?"zeptal se mě tiše a dál se mračil. ,,Co záleží na názoru někoho šíleného a poničeného?"vzdorovitě jsem odpověděla. Vlastně jsem se tak vyhnula odpovědi. Zalhat, že si skutečně něco tak hrozného myslím bych nedokázala. Sirius Black není špatný člověk. Jen jsme prostě pravděpodobně ti lidé, kteří spolu nemohou vycházet. Sirius chvilku zvažoval, co odpovědět, ale pak se spokojil s tím, že mě odstrčil a odešel. Připadalo mi, jako by s ním odešla i část mě samotné. Tak dlouho jsem ho obdivovala, jen abych teď skončila zklamaná. Otřela jsem si mokré oči a s koštětem přes rameno jsem se pomalu vydala do věže. Na otázku: ,,Jsi ok?"od Millie jsem se usmála a kývla. Po návštěvě koupelny jsem si lehla do postele a četla si, dokud všichni okolo neusnuly. Potom jsem Acciem neverbálně přivolala fialovomodře zářící lahvičku s lektvarem a schovala ji do kouzlem zvětšené praskliny v prkně pod mou matrací. Chvíli jsem si užívala skvělý pocit z tak geniální schovky, než na mě znovu dopadla tíseň a únava. S takovými pocity jsem v kouzlu dočasného spoutání usnula.