Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 15. Únava

***
Když jsem po dvouhodinovce bylinkářství konečně došla do havraspárské věže a očistila se od hlíny a hnisu z dýmějových hlíz, který skutečně měl dál na starosti Křiklan povzdechla jsem si a pustila se do úkolů. Došlo mi, že kvůli tomu, že si musím udělat i úkoly, které bych obyčejně nechala na zítra, přijdu o večeři.
***
Když jsem dokončila poslední pojednání a přečetla si několik článků na zítřejší hodiny, byla už noc. Slyšela jsem jak hodiny na některé z věží odbíjí, ale byla jsem příliš unavená na to, abych dávala pozor kolik je. Vylezla jsem do svého pokoje, rychle se osprchovala a ještě v ručníku se přikryla peřinou a usnula. Pro jednou se mi nezdály noční můry, ale jen obyčejné nesmyslné sny ve kterých nejděsivější bylo T z dějin čar a kouzel. (T, tedy troll je nejhorší známka).
***
Připadalo mi, jako by to bylo před pár minutami, co jsem zavřela oči a už mě budily všechny možné zvuky, které dělají tři dívky chystající se do školy. ,,To už je ráno?"ptala se jedna. ,,Zabírám si koupelnu."zívla druhá, zatímco jsme se všechny začaly oblékat do hábitů, chystat si učebnice na dopoledne a sestupovat k Velké Síni na snídani. Uvědomila jsem si, jaký mám hlad a tak jsem spořádala několik porcí ovesné kaše, zatímco jsem bezmyšlenkovitě civěla k nebelvírskému stolu, jak jsem si to už letos navykla. Remus a James zrovna někoho parodovali a polovina nebelvírského stolu se tomu srdečně smála. Napadlo mě, že to Siriusovi vážně sluší, když se směje. Pak jsem se pro sebe ušklíbla a zařekla se, že nebudu obdivovat nejspíš jediného člověka, který se se mnou od začátku roku bavil a není můj příbuzný.
***
Všechny hodiny se děsivě vlekly a s každou další minutou jsem byla stále víc unavená. Učitelé, kteří mě vyvolali se ani neobtěžovali mě napomínat a vybírali někoho jiného, protože i když jsem se na ně podívala a omluvně se usmála, ani v nejmenším mě nenapadalo, na co se mohou ptát. Když přišel čas školního trestu, skoro mě potěšilo, že ten příšerný den už končí. Před Křiklanovým kabinetem jsem tentokrát stála jen já. ,,Slečna Darwinová? Copak jste prosím vás prováděla? No tak pojďte, tady ten hnis rozdělíte do skleněných lahviček a poklidíte do volné polici ve skladu."řekl profesor lektvarů a ukázal na kotlík plný páchnoucí tmavozelené látky s jakou jsem měla tu čest včera na hodině bylinkářství. Zavedl mě do skladu, který byl jakýmsi odděleným prodloužením učebny a ke dveřím přistrčil kotlík s hnisem a krabici skleněných lahviček. Pak odešel do kabinetu. Našla jsem v učebně něco jako naběračku a trychtýř a dala se do práce. Kdybych si nemyslela, že bude dneska už všechno dobrý, možná bych se tolik nezklamala.
***