Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 34. Pravdy a lži

Otočila jsem se. ,,Jsi v pohodě?"zeptal se Remus stojící za mnou. ,,Jo, jasně."odpověděla jsem mu automaticky a ,nenuceně' se usmála. ,,Jen trochu unavená." Zavrtěl hlavou. Došlo mu, že lžu. Zaslechla jsem slabý zvuk za ním, ale nic jsem tam neviděla. ,,Co je s tebou a Siriusem?"řekl docela starostlivě. ,,Přímo k věci."zamumlala jsem ironicky a sklopila pohled na své boty. ,,No tak."připomněl mi svou otázku, když jsem už chvíli mlčela a ,zaujatě' si prohlížela strop nebo spíš další schody nad námi. ,,Já nevím,  nic."řekla jsem. Byla to pravda. ,,Takže ti na něm vůbec nezáleží?"ptal se teď ironicky on. ,,Proč se pořád ptáš tak, abych ti musela lhát?"odpověděla jsem otázkou. ,,Proč se o mě vůbec zajímáš?"pokračovala jsem. ,,Jsi moje sestra, vidím, že je s tebou něco špatně, když jsi blízko něj, chováš se úplně jinak, tak mě třeba nech ti pomoct."mluvil na mě a z jeho hlasu bylo jasné, že mu dochází trpělivost. ,,Hledáš problémy na špatných místech."odpověděla jsem s pohledem upřeným za Rema, odkud vyčnívaly černé vlasy a rukáv košile. ,,Ne, všechno je dobrý."usmála jsem se a rychle bratra objala. ,,Dobrou noc."dodala jsem a seběhla schody jen tak daleko, aby mě z Remova místa už nebylo vidět. ,,Co říkala?"ozval se ,znuděně' Siriusův hlas. ,,Špatně jsi slyšel? Těch pár schodů nad námi?"odpověděl Remus saekasticky.  Svoji zhoršující se náladu přesměroval na svého kamaráda. ,,Vážně, co to s váma je?"zeptal se ještě. ,,Nic. Nejspíš je jen nějak přecitlivělá."odpověděl mu Sirius. Zamračila jsem se a představila si, jak se teď určitě pohrdlivě usmívá. ,,Přecitlivělá víc než ty, jo?"zklidnil ho bratr. ,,Nemám na nikoho z vás náladu. Ani na jiné lidi. Nechte mě dneska prostě spát."řekl potom a já jsem slyšela, jak rychle a tiše vybíhá schody nahoru. Jeho kamarád se potom pravděpodobně sesunul po zdi na zem, tak jsem aspoň určila nový zvuk, a povzdechnul si. Část mě se za ním chtěla vydat, přeběhnout těch pár schodů a zeptat se, co to s námi bylo, je a bude, jestli je v pořádku.. Jenže tahle část byla slabá. Nenáviděla jsem připadat si tak. A proto, když jsem tiše procházela nebelvírskou společenskou místností na chodbu, představovala jsem si, jak má ,láska' k Siriusovi nenávratně mizí. Rázným krokem jsem došla k havraspárské věži a na otázku, kde jsou ztracené věci, jsem odpověděla ,mimo náš dohled', nacož mi klepadlo otevřelo a přiznali, že tato možnost je pro něj zcela nová. Ve společenské místnosti byla relativní tma, narozdíl od té nebelvírské, jen v nejvzdálenějším rohu jsem viděla světlo. ,,Byla sis poplakat u Pobertů, právě proto, že tě nemají rádi?"říkala nepřirozeně vysokým hlasem Emily. Seděla s ostatními kolem svíčky, ze které se hojně kouřilo a chichotala se. I ostatní se usmívaly a vybochovaly smíchy nezávisle na tom, že už bylo ticho. Jen Millie seděla dál od nich, nesouhlasně si je měřila a nejspíš kontrolovala schodiště, jestli někdo nejde. Zbylé spolubydlící jely na omamné látce z hořící svíčky. ,,Ale ovšem."usmála jsem se a sedla si mezi dvě spolubydlící blízko ke kouři. Napadlo mě, proč pořád zapomínám jejich jména, ale potom mi mysl obestřela jemná mlha a já jsem se začala taky chichotat.