Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 38. Víkend

Celou noc jsem pořádně nespala. Jako bych se budila každé dvě hodiny, než mě to v pět přestalo bavit. Bezmyšlenkovitě jsem se přichystala na vyučování a teprve, když jsem seděla v učebně přeměňování mi došlo, že je sobota. Pustila jsem učebnici zpět do tašky. Všude byli ticho, jen moje srdce bylo až moc hlasitě. Moje ruce se třásly a všechno bylo trochu jako ve snu. Ale já jsem se dnes už přece vzbudila nebo ne? Položila jsem na lavici prázdný sešit a perem se bodla do prstu. Bolelo to a z kůže na papír spadla jediná rudá kapka krve.
Tak jsem pravděpodobně přece jen vzhůru. Potom jsem si podala inkoust a napsala závěť. Potom dopis na rozloučenou, protože mi došlo, že nic hodnotného nevlastním. Ten jsem ale raději přeměnila v kousek dřeva (mohla bych ho nechat zmizet, ale byla jsem přece v učebně přeměňování,) a napsala jen krátký vzkaz Removi. Doufám, že ho nikdy nenajde, z jednoduchého měla jsem tě ráda by si také mohl myslet, že se pořád zlobím, nebo tak. On by určitě napsal úplnou slohovou práci. Ne, on by se do takové situace nedostal. Znovu ne. Už se stalo. Vrátila  jsem všechno do tašky a zamířila zpět do věže. Spolubydlící ještě spaly, kdyż jsem odložia tašku, převlékla se do trička, tepláků a všednějšího hábitu a oknem vyletěla ven.
Bylo chladno a ve vzduchu šla cítit rosa. Chvíli jsem létala okolo věží, pak před Sovinec. Vešla jsem dovnitř a zastavila se na přesně stejném místě, kde jsem na začátku školního roku otevřela Šedohřbetův dopis. Stane se vůbec v pondělí něco? Možná je to čekání horší, než samotná událost. Vykročila jsem zpět do chladného rána a létala nad famfrpálovým hřištěm, dokud ven nezačali přicházet studenti. Napadlo mě, že možná zmeškám snídani. Vrátila jsem se oknem do pokoje, usmála se na vstávající Emanuelu a Millie a vyplázla jazyk na ty druhé dvě. Zdravila jsem každého na cestě do Velké Síně, takže u snídaně jsem na sobě cítila tázavé pohledy. nevěděla jsem, co dál, tak jsem vyšla všechny schody až do pátého patra a obcházela kolem Komnaty nejvyšší potřeby. Uvnitř jsem našla krásnou ložnici s lektvarem bezesného spánku na nočním stolku u postele s baldachýnem. Prospala jsem skoro celý den.
Když jsem se skvěle odpočatá probudila a vylezla ven, vydala jsem se na nádvoří, kvůli výhledu na Hodinovou věž. Bylo pět hodin. Čas na trénink.
Po dvou hodinách létání mi Gwenog řekla, že jsem duchem nepřítomná, Manuela, že jsem přátelská a Zack mi zamával, když jsem odcházela na večeři. Já jsem zamávala dvěma zmijozelským studentům, kteří jakoby studovali v blízkosti hřiště. Nezamávali nazpět. Jeden se možná trochu zašklebil. Po večeři jsem utekla před bratrem, který vypadal, že chce jít za mnou, do havraspárské věže a hrála tchoříčky s prváky, dokud nešli spát. Pak jsem zírala do ohně. Myslím, že za mnou přišla Emanuela, možná jsem si povídali. Pamatuju si jen, že jsem pak brzy šla spát a neděli strávila dost podobně.