Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 13. Kamarádi

Když jsme se po více než dvou hodinách vraceli do hradu, divila jsem se, že to tak rychle uteklo. Celou dobu jsme si vyprávěli, říkali vtipy a kdo ví co ještě. Málem jsem ani nepostřehla, že už vycházíme z leda. ,,Holyheadské harpyje jsou jednoznačně nejlepší tým."pronesla jsem. Zrovna jsme se bavili o famfrpálu. ,,Nejlepší je britské národní mužstvo, ale samozřejmě až po nebelvírském kolejním týmu."usmál se Sirius. ,,Vždyť loni vyhrál Zmijozel."namítla jsem. ,,To jsme je nechali. Samozřejmě." Oba jsme se tomu zasmáli. Bylo jasné, že kdyby zmijozelští hráli čistě nezvítězili by. ,,Proč nehraješ za Havraspár, když se o famfrpál tak zajímáš?" ,,Protože jsem v životě neměla koště a v prvním ročníku se sotva něco naučíš."odpověděla jsem popravdě. ,,Proč si myslíš, že Remus nehraje?" ,,Jasně."kývl hlavou ,jakoby se tím hodně vysvětlovalo. Zjevně ho to, jak jsme chudí trochu zarazilo. To už jsme vcházeli zpět do hradu. ,,Proč jdeš za mnou? Měl bys spíš do Nebelvíru."usmála jsem se, když jsem zjistila, že nevědomky jdeme stejným směrem. ,,A nechceš jít ještě k nám?"zeptal se. Docela mě to polekalo a líbilo se mi to zaráz. ,,Kde bych asi spala, prosím tě?"snažila jsem se znít neutrálně. ,,Jo, to je fakt, tak ahoj, Nyo." ,,Nyo?"podivila jsem se. ,,Když se jméno Loonya může zkracovat na Loon, tak proč ne i takhle?" řekl. ,,Jasně, tak dobrou Riusi."usmála jsem se a zamávala na něj. Zamával mi nazpět a pak jsme oba vyrazili ke svým kolejím. Nevím, jak se cítil on, každopádně  já jsem byla šťastná. Tak šťastná, že jsem prakticky po všech schodech poskakovala, až se po mě začaly otáčet postavy na obrazech. Přátelsky jsem se na ně usmála a pokračovala v cestě.
***
Procházím se se Siriusem po lese. Jdu hlouběji a hlouběji, dokud si neuvědomím, že jsem sama. Volám. Ze křoví se ozve zavrčení. Chci utéct. Nejde to. Stromy jsou příliš u sebe. Ze křoví se vynoří temná silueta člověka. ,,Bojíš se."směje se mi. Pak po mě skočí. Padám na zem a ještě dál. Propadám se do tmy a nad sebou slyším zlověstný smích. Cítím, že už brzy dopadnu. Smích sílí.
***
Ležím na posteli a hlasitě se chechtám hlasem, který mi je cizí. ,,Millie? nemyslíš, že bychom měly požádat aby ji daly do jiného pokoje?"zeptala se ta vysoká tmavovlasá. Světlovlasá Millie na mě poněkud rozpačitě pohlédla a pak podotkla. ,,Je vzhůru." ,,Díky za to, jak jsi mě nedávno dostala na ošetřovnu, Millie." vzpomněla jsem si. Přikývla.
Došlo mi, že navazovat s nimi kontakt, když mě právě viděli divoce se chechtat ze spaní nebude úplně jednoduché. Nezbývalo, než se na to vykašlat.