Loony, sestra Náměsíčníka [HP-FF]

Kapitola 33. Blízko

Chytí tě, chytí tě. Opakoval mi Sirius, který seděl naproti mě na okraji Zapovězeného lesa. Ne, ne já je zabiju. Myslela jsem si. Chytí tě. Opakoval Sirius. Vytáhla jsem jen tak odnikud dýku. Tak zabiju sebe. Zasmála jsem se, ale potom jsem se začala dusit, dokud jsem se nepropadla do tiché, klidné tmy.
Když jsem se ráno probudila, jedinou útěchou mi bylo to, že ve středu není trénink. Zamračená jsem si protáhla bolavé svaly a zašklebila se na okno, za kterým vydatně pršelo. To přesně souhlasí s mou náladou. Převlékla jsem se do uniformy, rozčesala si vlasy a s taškou plnou knih zamířila na snídani. Posadila jsem se na nejvzdálenější konec stolu a vyhýbala se pohledu na Poberty. Vesele se bavili a nikdo z nich se na mě nedíval. Kousek od nich seděla Mandy a zamyšleně zírala na Rema. Jen tak mimochodem mi došlo, že já jsem takto určitě zírala už mockrát.
***
Když jsem se po dni plném úspěšného vyhýbání Pobertům a školním trestům vracela z vyučování, sledovali mě ti dva studenti Zmijozelu. Znovu mi to připomnělo, jak blízko je další úplněk. V pondělí. Otřásla jsem se a ve své mysli odložila můj problém s tímto dnem. Co budu dělat, abych nějak přežila, vymyslím později. Ze svého pokoje jsem popadla lahvičku s mým pokusem o vlkodlačí lektvar a zamířila do Nebelvírské věže. Cestou jsem se rozhodla, že se omluvím Siriusovi. Koneckonců je to kamarád mého bratra. Koneckonců mi na něm stejně pořád záleží. Když jsem došla před portrét Buclaté dámy, nějaký student mě pustil dovnitř. Ve společenské místnosti mě sice všichni dost podezíravě sledovali, ale nechali mě jít k chlapeckým ložnicím. Věděla jsem, kde mají Pobertové pokoj, protože jejich okna, za kterými viseli famfrpálovém dresy se jmény jsem vídala z mého pokoje. Vystoupala jsem po schodech do nejvyššího patra a zkontrolovala jména na dveřích vlevo. Potom jsem se zhluboka nadechla a zaklepala. ,,Kdo je tam?"ozval se James. ,,Loony." odpověděla jsem ještě trochu zadýchaná z těch schodů. ,,Pojď dál."ozval se Remus. Otevřela jsem dveře a vešla do jejich pokoje. Byl tam strašlivý nepořádek, všude se váleli knihy, oblečení a lehce to tu páchlo kouřem a něčím ještě horším. Jen Remova postel byla uklizená. Kluci seděli na podlaze a hráli tchoříčky. Teď se na mě ale všichni čtyři obrátili a čekali, co řeknu. Vytáhla jsem z kapsy košile poměrně malou lahvičku s vířící fialovou tekutinou a podala ji bratrovi, který si ji vzal a kývnul hlavou. ,,Věř mi."řekla jsem. Pak přišla ta horší část. ,,Siriusi? Omlouvám se. Za všechno, co jsem řekla." Sirius se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala určit. ,,Tak hrajeme?"narušil vzniklé ticho Peter a já jsem se vytratila. Byla jsem tak v polovině schodů, když mi někdo položil ruku na rameno a zastavil mě. Kdo-?