Legendární bojovníci

Prolog

Mnoho lidí nemá ani zdání, co všechno se schovává na jejich půdách. Většina tyto prostory využívá jen jako sklad na zbytečnosti, které jim doma zabírají moc místa. Hračky po dětech, které už mají vlastní rodiny? Dát do krabice a šup na půdu. Dárky od příbuzných, které se budou třeba někdy v budoucnu hodit? Postavit do rohu hezky ke zdi.

Nějak podobně to vypadá i na půdě rodiny Blaauwových v jejich starém několikageneračním domě, jež stojí na pobřeží Nizozemska. U jedné ze stěn postává pod nánosem prachu starý psací stroj, který dostala zesnulá babička jako svatební dar od tchýně a tchána. Jinde zase leží sáňky, které sice mají na sedátku díru jako vrata, ale ze sentimentu je nikdo nechce vyhodit, nebo dokonce stará klubka vlny, která by už nejspíše nikdy nikdo nerozmotal. A aby toho nebylo málo, každý příchozí se musí vždy skoro prosekat obrovskými pavučinami.

Ale toto království osminohých stvoření ukrývá i mnohem zajímavější a cennější kousky než zaprášené sáňky.

Úplně vzadu, za hustými sítěmi, které museli tito malí i velcí tvorečkové spřádat několik let, pod zatuchlými a moly prolezlými dekami, postává truhla. Už na první pohled se dá její stáří odhadnout na pěkných pár set let. Ze všech stran ošoupaná, poškrábaná a železné řemeny, které ji drží pohromadě, se už rozhodně nelesknou jako kdysi. Zrezivělé poutko, kde dříve visel mohutný zámek, už pár desítek let zeje prázdnotou, což umožňuje každému odvážlivci nahlédnout bez větších problémů dovnitř.

Právě tam se skrývá poklad nevyčíslitelné hodnoty.

Hned na vrchu je poházeno mnoho různorodých předmětů, které připomínají vzácné nálezy archeologů. Pradávné dřevěné nádobí, jakési staré mince, šperky, a dokonce pár kousků podivného oblečení. Je s podivem, že se do truhlice žádný mol nebo jiný škůdce zatím nedostal.

Pod touto vrstvou leží hned několik kožených svazků. Do jednoho z nich někdo kdysi úhledně srovnal očíslované nákresy předmětů, domů, i celých vesnic. V dalším z nich se ukrývají portréty osob s popisky. Ne však ledajakých postav. Obličej se dost podobá tomu lidskému, avšak jejich hlavy zdobí kočičí uši. I oči připomínají spíše čtyřnohé šelmy než člověka.

Další ze svazků je starý deník původní majitelky truhly. Píše v něm o všem, co během svého života s manželem u těchto prazvláštních tvorů zažila. Bravurně v něm popisuje všechny radosti i strasti jejich výletu do Tichomoří.

No a poslední z ručně vázaných knih v soběnese příběh. Kožené desky s vyrytým rokem 1634,na kterých takřka z posledních sil drží přilepený kus papírus nápisem Legendární bojovníci, chrání neprobádanou historii předokolním světem. Historii kočkodlaků, kterou si svět snad ani nezasloužíznát.