Legendární bojovníci

11. kapitola

Lisa

„Máme všechno?" zeptala se Thal a projela zkoumavým pohledem mne i bratra.

Byla chvilka před polednem a my stáli na dřevěném mole, u kterého plulo sedm uvázaných loděk. Všechny patřily samozřejmě naší vesnici. No a my si z nich dvě nyní půjčovali. V jedné ležely kožené nádoby s vodou, čisté listy papíru, sáček s uhlíky na psaní, dvě látkové brašny se zásobami sušeného rybího a slepičího masa a náhradní toulce plné šípů. Tu měl za úkol převést na Sopečný ostrov Tulus. Do té druhé jsme usedaly já a Thal.

„Ano, teda snad," odpověděl Tulus, a ještě jednou zkontroloval loďku s nákladem, u které stál. Nezapomněl se u toho už ze zvyku podrbat na pravém uchu.

„Takže vyrážíme," zavelela sestra s úsměvem a hned na to vesele skočila do přistavené loďky až se plavidlo zachvělo a malé vlnky mi pokropily sandály.

Při pohledu na jasně modrou hladinu jsem hlasitě polkla. Aby nikdo nepoznal, že jsem se bála vody, napočítala jsem si v duchu do pěti a opatrně se usadila na úzké prkno před Thal, která seděla kvůli pádlování vzadu.

Když jsem si ráno uvědomila, že jsme měli plout pouze my tři, zhrozila jsem se. Ne však kvůli tomu, že tam s námi neměli být rodiče. Spíše jsem nevěděla, jak se sami na ostrov dostaneme. No a za druhé, šance, abychom se zvládli nějak rozumně dohodnout bez nejvyššího Vlkodlaka, byly takřka nulové. To on nás všechny přeci držel zpátky. Nikdy dřív by mne nenapadlo, že mí rodiče budou někoho poslouchat. Když jsem poprvé uslyšela ten silný hlas, který udržel v klidu i Šelmy, hned jsem věděla, že chci jednou být jako on. Mít takovou moc nad všemi a vším mi připadalo naprosto dech beroucí.

Můj neklid však vyvrátili sourozenci. Tedy alespoň částečně. Thal se bez větších problémů u rodičů chopila vedení v organizaci celé výpravy, a dokonce i pádla. To mne upřímně ani moc nepřekvapilo. Ale co mne překvapilo mnohem více, bylo, že Tulus se chopil druhého pádla. Ani ve snu by mne v tu dobu nenapadlo, že by také uměl pádlovat. Ale co já o jejich životech vlastně věděla?

„Jak se těšíš na zbytek?" zeptala se znenadání sestra, když už jsme pluly pěkných pár kroků od pobřeží.

„Myslíš proroctví?" odpověděla jsem a opatrně stočila pohled jejím směrem. Prkna pod sebou jsem se stále držela tak moc, až mi zbělaly klouby. Představa, že bych spadla do moře pod námi, mi způsobovala akorát závrať. Nikdy jsem vodu nemusela a ani plavat mne nikdo nenaučil. Prý to bylo, pro někoho tak vznešeného, zbytečné.

Alespoň že nám ten den cestu zpříjemňovalo, a dokonce umožňovalo krásný pohled až na Ostrov před námi, pěkné počasí. Ne jako minule. Když nám předevčírem v noci poslali Vlkodlaci poštovního papouška se vzkazem, abychom nechali generála doma a pluli bez něj, rodiče se vzpouzeli. Podle nich se museli Vlkodlaci naprosto zbláznit. Thal je však s bratrovou pomocí přesvědčila a my mohli konečně vyplout. Nikdy jindy jsem se dřevěné loďky nedržela tak pevně jako při těch děsivých vlnách.

Zamrkala jsem nad oslnivým sluncem a vrátila se k sestřinu dotazu: „Abych řekla pravdu, tak nevím. Je sice pravda, že se díky celému tomuhle," ukázala jsem rukou kolem sebe, abych trochu naznačila, co všechno jsem tím myslela, „ani vlastně nevím čemu. Neumím najít správná slova. Nevadí, zkrátka se díky celému tomuhle odložila má svatba, ale zároveň je to něco, co se nedá považovat za dobrou příhodu." Devět dní zpátky se konalo oficiální zasnoubení před celou vesnicí. Můj budoucí choť Bloch mne při slavnostní večeři požádal o ruku a já si s ním, jak pravila tradice, propletla ocas a řekla ano. Svatba se měla konat zítra, ale jelikož nám stařešiny potvrdily blížící se útok, odložila se na neurčito.