Legendární bojovníci

30. kapitola

Thomas

„Čas vstávat! Za chvíli vyrážíme, tak to buzení moc neprotahuj," ozvalo se vesele ode dveří a já rozespale zamžoural. O pravý rám se opíral už oblečený Silvr.

„Jenom chvilku a jsem na nohou," ubezpečil jsem ho se zívnutím.

„Jedu vyzvednout vybavení na Naději. Než se vrátím, ať jsi připravený vyplout. Nebo v tvém případě letět," pravil s úsměvem a už byl pryč.

Jen co zmizel ze dveří, jsem objal svůj polštář a radostně do něho zakřičel. Podobně to probíhalo každé ráno od našeho usmíření. Nemohl jsem být šťastnější.

I máma od prvního společného rána bez urážek doslova zářila. Ještě nyní si živě pamatuji, jak na nás zprvu jen dost podezíravě koukala. Jakmile pak Silvr odešel za pohlaváry, dala se do zpovídání. Když jsem jí téměř dojatě odvyprávěl, co s námi Am provedla, málem se rozplakala. Hned ten den jsem Amálii od mámy pozdravoval a poděkoval za nás za oba. Dlouhosrstá však mé díky jen s červenými tvářemi odbyla.

Pro mě to ale znamenalo hodně. Poděkoval jsem jí proto již nejméně dvacetkrát a při každé příležitosti se jí snažil jakkoli odvděčit. Dopadlo to ale nakonec tak, že mě slušně řečeno odehnala. Uvědomoval jsem si svou vlezlost, ale zároveň ji nehodlal zkrotit. Vždyť vymazala naši mnohaletou odluku! To jí nikdy nezapomenu.

Zrovna jsem si vázal košili, když jsem si vybavil tvář „nového" Silvra. Opět jsem se usmál. Konečně se z jeho očí vypařila zakořeněná nenávist a děsivý chlad. Poprvé za celý svůj život jsem si připadal jako jeho bratr. Ne ale jako ten, kterého by raději neznal, ale jako ten, kterého měl rád. Popotáhl jsem a znovu pochopil, proč s sebou posledních sedm dnů máma neustále nosila kapesník.

Od Amálčiny hry jsem se častěji usmíval, a dokonce ani pohled na Šelmy mi úsměv z tváře neodstranil. Dovolil bych si tvrdit, že jsem se díky napravenému vztahu se Silvrem dokázal... přenést přes minulost. Vskutku. Začal jsem si pomalu uvědomovat, že minulost nevrátím. Nemělo tak cenu, abych se do konce života jen trápil. Co se stalo, stalo se. Nastal čas to přijmout a dále se tím zbytečně moc nezatěžovat. Vstal by snad táta z mrtvých, kdybych si jeho skon do smrti dával za vinu? Nevstal. Výčitky ve mně zůstanou i bez neustálého ohlížení se zpět, nemusel jsem si je ale už přivolávat a zvětšovat.

„Dobré ráno," pozdravil jsem mamku, když jsem vešel s úsměvem přes celou tvář do jídelny. Nezapomněl jsem v pozdrav mávnout i na ve spíži mizející starší kočku. Netrvalo dlouho a já se cpal rýžovými plackami s housenčí paštikou.

„Jak ses vyspal?" optala se mamka s hrnkem čaje v ruce a dál si mě zaujatě prohlížela. Stejným pohledem vždy obdarovávala i Silvra. Na naši změnu chování si stále nezvykla.

„Dobře, jen ten zvláštní sen mi opět nedal spát. Pořád si ho snažím vybavit, ale bez úspěchu. Pouze ta tklivá melodie mi sem tam zní v hlavě," řekl jsem s plnou pusou a jako na zavolanou se mi ona pošmourná píseň zařezala do uší. Jednalo se o tu samou znělku jako při obřadu, jen nyní nezněla žádná slova. Něco mi ale připomínala, jen jsem si stále nemohl vzpomenout, co.

Mamka přikývla, ale do konce snídaně už nepromluvila. Já si lámal hlavu s neznámou písní, ona s dalším postupem oprav na ostrově Bílých a tréninkem u velitele. Zatímco my trénovali na Sopečném ostrově a zjišťovali informace od mensenů, tedy do včerejšího odplutí Pima, ona začala opět pravidelně cvičit u velitele se svými kocoury. Ne že by nebyla i bez každodenních tréninků ve skvělé formě, ale neustálý strach z dalšího napadení všechny jen burcoval k lepšímu výkonu.