Legendární bojovníci

32. kapitola

Amálie

Ani ve snu by mě nenapadlo, že já, ta, co se zhroutila při pouhé představě vedení armády, se ujmu proslovu před celou Felidaovou armádou. A když jsem tam tak mluvila a sledovala odhodlané výrazy každého jednoho člena, srdce mi zaplesalo a v duchu jsem si dovolila dojatou slzičku.

Od prvního dne stráveného na Sopečném ostrově jsem se dost změnila, možná dokonce vyspěla. Pryč zmizely mé pochybnosti o vůdčím já, které se dlouho schovávalo za tou bezstarostnou Am. I svůj strach jsem se snažila neustále potlačovat. Zbylé pocity ale vůbec. Pořád jsem se smála, plakala i nadávala jako dřív, jen s tím rozdílem, že jsem se v potřebných chvílích dokázala zhostit role kapitána a ujmout se vedení.

Na určitou vyvolenou jsem ale ani po tolika dnech na Sopečném ostrově neměla. I proto jsem se rozhodla ujmout slova. Nechtěla jsem tu zodpovědnost zase nechat jen na Lise. Už od včera zůstávala myšlenkami u hádky s rodiči a následného rozhádání armády. A teď se k tomu ještě přidalo napadení jejího domova... Nedokázala jsem si ani představit, co se jí honilo hlavou. Nejhorší bylo, že jsem ji v tom spěchu ani nestačila obejmout a říct pár uklidňujících slov. Doufala jsem, ne já věřila, že jí to budu moct vynahradit později.

Celá jsem se otřásla, když jsem si jen na okamžik představila, jak o Lisu nebo kohokoli dalšího z přátel přicházím. Ne, žádné tísnivé pocity, ani hysterické výlevy. Zatřepala jsem hlavou a doufala, že stejně lehce jako děsivé obrazy v mysli půjde setřást i tukaní kůže a vlezlý nepříjemný pocit.

Jakmile jsme pak letěli do Hlavní vesnice, ruce se mi i přes snahu se ovládnout klepaly a po zádech mi stékaly studené kapičky potu. V životě jsem neměla takový strach jako právě v tu dobu. A snaha ho potlačit si vyžadovala značné úsilí. I moje počáteční odvaha se pomalu vzdalovala, skoro jsem viděla, jak si sbalila vak a mávala mi na cestu. Zbabělkyně jedna, pomyslela jsem si a dál se snažila zastavit třes rukou.

Když jsme pak vyletěli ze zatáčky a uviděli tu zkázu, měla jsem co dělat, abych Mráčka neotočila a neuletěla domů. Bylo to příšerné! Snad všechna stavení plála a v nepravidelných intervalech se s rachotem bortila. Křik vesničanů rval uši a nedokázaly ho přehlušit ani rány, které vydávaly létající ohnivé koule řítící se na vesnici z majestátní lodě mensenů. Překvapeně jsem se zadívala na Lisu, která začala pevným hlasem rozdávat rozkazy. Na obličeji vyrovnaný výraz a vůdcovská jiskra v očích. Nedala na sobě znát sebemenší rozrušení. Já být jí, omdlela bych hrůzou nebo rovnou zešílela.

Při cestě na určené místo jsem s neustálým kašláním a uslzeným pohledem od protivného kouře obhlédla spoušť, kterou menseni napáchali. Jenom díky plamenům šlehajícím ze všech stran šly vidět trosky domů. Když jsem si představila, jak to tady muselo být ještě nedávno hezké a upravené, srdce mi pukalo. Takhle mohla dopadnout i naše vesnice, jako spáleniště.

V hlavě jsem sama pro sebe odhadovala, kolik jich tak mohlo připlout. I kdyby jich přišla "pouze" stovka, stále byli oproti hlavní vesnici v přesile. Vždyť se v ní mohlo nacházet sotva padesát kočkodlaků schopných boje. Jedinou nadějí Zemských byl postupný příchod ostatních armád.

Brzy bychom mohli být ve výhodě, proběhlo mi hlavou, když jsem viděla z blízké džungle vybíhat další Vlkodlaky.

Mé prohlížení ohnivého šílenství přerušila ohromná rána. Nebo spíše několik ran. Zvedla jsem hlavu a hrůzou vykulila oči. Ve velkém zálivu kotvily rovnou dvě obrovité lodě. Ta mnohem honosnější stála vzadu a menší z nich bokem o kus blíž, čímž zvládaly odstřelovat hlavní vesnici z více stran. Muselo se jim nechat, že to měli promyšlené. I když, kdyby zaútočili na tři ostrovy zároveň... Ne, žádné takové představy, už takhle to bylo strašné.