Legendární bojovníci

13. kapitola

Zayn

„Dvě kladiva?" optala se ségra se seznamem v ruce a s otázkou v očích koukla na loďku plnou všelijakého harampádí.

„Máme," nahlásil Zack, zvedl dvě klasická kladiva nad hlavu a potvrdil tak Mie další odškrtnutí.

„Výborně, máme všechno. Můžeme vyrazit," oznámila s nadšeným úsměvem, seznam přeložila do malého čtverečku a ten si schovala do kapsy na zadku. Se založenýma packama jsem protočil oči. Kontrolovala to už po třetí.

Už osmý den za sebou jsem nasedal na tu mrňavou loď a vyplouval směrem k Sopečnému ostrovu. Neříkám, bavilo mě to, na chvilku jsem mohl všem ukazovat, jak velký vůdce jsem, ale... Už dlouho jsem s nikým nespal. Vždycky jsme se vrátili pozdě v noci a já sotva dolezl do postele, kde jsem okamžitě usnul. Nebyl jsem na tohle zvyklý a mé tělo, teda spíš jedna jeho opravdu důležitá část, taky ne. A aby toho nebylo málo, pořád jsem před sebou viděl jenom ty kepka pěkný kočky z ostatních kmenů. A tím pořád, myslím pořád. Zdálo se mi o nich snad každou noc. Stávalo se pro mě čím dál těžší odolat jejich kouzlu. Představte si, že byste jedli celý život jednu výbornou kuřecí polívku a najednou před vás někdo položil kuřecí polívku podle jinýho receptu. Taky byste chtěli ochutnat.

„Pádluješ k Bílým, ty vepři," vyrušil mě ze snění Markův posměšný hlas.

Kepka práce.

„Promiň, nějak jsem se zamyslel," zahuhlal jsem odpověď, vyjeveně zamrkal a začal urychleně pádlovat správným směrem. Byl jsem vyvolený a stejně jsem musel pádlovat. Jak nespravedlivý.

„Počkat, počkat," ozval se zase Mark a začal u toho s přehnaně vykulenýma očima všemožně mávat rukama tak, že mě málem přetáhl. Nechápavě jsem pozvedl obočí a při pohledu na jeho vtipný výraz se zakřenil.

Díky ráně, kterou mu ten vzteklec před pár dny dal, mu nos pořádně natekl. Další ráno se mu dokonce zbarvil do tmavě modré. Dneska už po velkém monoklu nezbyly ani památky. Naštěstí. Pokaždé, když jsem tu modřinu viděl, jsem měl chuť toho jerka praštit.

„Ty ses zamyslel? Ty víš, co to je?" optal se s pusou otevřenou v úžasu. I přes snahu udržet si vážnou tvář mu ale cukaly koutky.

Pomatenec jeden.

„Sice to neumím jako ty, ale já mám jiný přednosti," blýskl jsem po něm úsměvem, který jsem používal na zlákání koček.

„Tenhle úšklebek si nech na opačné pohlaví, Zayne," mrkl na mě můj společník a u toho vytáhl z brašny dutou větev. Proč s sebou tahá větve? „Mě jím neoslníš, to snad víš, ne?"

„Jenom ti ukazuju mé přednosti. A jestli tu větev chceš použít na mě, tak ti ukážu i další svou přednost," oznámil jsem ledabyle a ukázal bradou na krátký klacek v jeho tlapách.

Tomu se ten prcek začal nahlas smát.

„Ta větev není zbraň, jerku. I když třeba by se ti po ráně do hlavy mozek konečně probudil," řekl po uklidnění a klackem mi zamával před obličejem. Měl štěstí, že to byl můj kámoš, jinak by taky mohl skončit se zlomeným pádlem o hlavu.

„Nebudu se zase hádat o tom, že mozek neexistuje. Spíš mi řekni, k čemu je ta větev," přešel jsem jeho poznámku a dál se soustředil na pádlování. I kotě přeci vědělo, že jsme mozek neměli. Teda jako jo, nějaká hmota v hlavě asi byla, ale že by nás ovládala, jak tvrdil Mark, Mia, mamka a jejich knihy? Blbost.

„Ten klacek je můj další vynález. Sklíčka, co jsem vyrobil třeba Rozárce, nám pomůžou napravit zrak do původní podoby. Ale tenhle kus skla nám dokáže zrak ještě zlepšit. Skláři mi zase věnovali jeden kousek a já ho začal různě opracovávat..." Při popisu svojí práce se Mark vždycky děsně rozkecal. Díky tomu, jak se do toho dokázal občas zažrat, si ani nevšiml, že jsme s kocourama raději odešli někam jinam.