Legendární bojovníci

14. kapitola

Thomas

Dnešek pro mne představoval den s velkým D. Ten den jsem byl poprvé trénovat u samotného velitele. Snažil se mi ukázat, jak pracovat s naší tradiční šavlí. Včera jsme na Sopečném ostrově dostavěli zbytek lavic a doladily domky. No a dnes se mělo poprvé cvičit. A já se na to pořád nijak nepřipravil. Jak fyzicky, tak psychicky.

Tu zbraň jsem držel v ruce prvně, a podle velitelových slov, jako bych se jí bál. Měl jsem ji sice předešlé dny vždy uvázanou u opasku, ale zacházet s ní jsem neuměl. Na začátku mi vyprávěl, proč se taková zvláštní zbraň vůbec vyrobila. To jsem po chvilce téměř všechno zapomněl. Teprve později mi ji konečně dovolil odvázat od opasku a vzít do pacek. Toho pak nejspíš litoval, protože jsem si s ní málem probodl nohu a jeho jen taktak nezranil.

Kov byl dobře opracovaný, ne jako ostatní kovové výrobky na ostrově. Přeci jen se jednalo o velice drahý a precizně vyrobený předmět. Na délku mohla měřit jako mé předloktí a čepel byla široká jako dlaň s prsty u sebe. Ostrá čepel byla na třech místech vykrojená do půlkruhů. Nikdy jsem nepochopil jejich význam. Tedy až do teď, tato informace mi v hlavě utkvěla. Díky ostří, které bylo i v záhybech hodně nabroušené, dokázala mnohem lépe přeseknout cokoli. Ať už krk protivníka nebo pouze jeho ruku. Byla to opravdu nebezpečná zbraň. A já s ní do teď jen pročesával lijány po cestě na Severní pláž...

Stále jsem však nevěděl, koho jsem měl učit. Ostatní kmeny měly své zbraně a od nás patřili všichni k velitelově družině, takže s ní již zacházet uměli. Moc jsem nechápal, proč jsme s sebou nemohli vzít nějaké bratrovi přátele a je nechat na opravdových trénincích. Raději jsem se ale nevyjadřoval. Rozhodl to Silvr. Na druhou stranu jsem za to byl rád. Nikoho jsem tím pádem učit nejspíš nemusel a mohl jsem se tak zdokonalovat v boji sám. Měl jsem v plánu zalézt někam do džungle a cvičit si v klidu tam.

„Tak jak ti to šlo na výcviku?" optal se bratr, když jsme se pomocí pádlování jednoho z dospělých kočkodlaků začali vzdalovat od našeho ostrova. On se mě na něco zeptal? Šokovaně jsem vykulil oči a dál se to snažil pochopit. Tohle u něho nebylo běžné. Nebyl nemocný? Nebo se snad ráno praštil do hlavy? „Neuřízl sis třeba prst nebo ocas? Udržíš ji vůbec?" doplnil Silvr vzápětí. Že já na malou chvíli vůbec zadoufal, že by se mohl opravdu zajímat.

„I ty ses s ní kdysi učil zacházet. Každý nějak začíná," řekl jsem potichu na svou obhajobu a zklamaný pohled radši rychle sklopil. I tak jsem ale stihl zachytit Silvrův zamračený výraz. Byl jsem tak hloupý, když jsem se domníval, že při přípravě na boj nebudu Silvra potkávat.

„Ano, ale já se to učil už ve čtrnácti na rozdíl od tebe," prskl naštvaně a zlostně zavrtěl ocasem. „A hlavně jsem chytřejší než ty, takže mi to šlo samo." Po poslední větě se nezapomněl ušklíbnout. Jeden horní špičák mu dokonce vykoukl ven.

Odvrátil jsem pohled a raději koukal jen na blankytnou hladinu. Byl to zvláštní kocour. Plný zášti a nenávisti, kterou rád dával najevo. Za celý svůj život jsem nikoho podobného nepotkal. V jednu chvíli elegantní a noblesní, v tu druhou zamračený a výbušný. Od mala jsem k němu potajmu vzhlížel. Uměl bravurně číst i psát, což mnoho kočkodlaků u nás nezvládalo vůbec, jeho argumenty dávaly vždy smysl, a když něco chtěl, šel za tím klidně přes mrtvoly. Jestli se někdo hodil na Nejvyššího lépe, tak jsem nikoho takového neznal. Přirozený vůdce. I když kapánek chladnější a bez empatie.

Jakmile jsme zakotvili všechny kánoe u nového mola, začali jsme přenášet zásoby vody a jídla do kmenového obydlí. Když jsem kráčel s packami obloženými čutorami a snažil se, aby mi žádná nespadla, všiml jsem si, že už většina armády připlula. Zbývali pouze Temní jako obvykle.