Legendární bojovníci

26. kapitola

Thomas

I když dobyvatelé odpluli, aniž by zlikvidovali celé souostroví, žádné vítězné pokřiky nenásledovaly. Bez zbytečných řečí jsme se vrhli na hašení hořících domů a vytahování kočkodlaků ze sutin. Roháč sice valnou část uhasil ještě za bitvy, ale většinu hlavní vesnice stále olizovaly plameny. Velitelé či Nejvyšší nemuseli ani nic rozkázat. Každý schopný kočkodlak nebo Vlkodlak uchopil cokoli, v čem se dala nosit voda od moře, a začal polévat hořící dřevo. Draci nosili velké kádě a hasili plameny ze shora. Čoud, který během hašení vznikal, nejen mě nutil k neustálému kašli. Oči jsem mhouřil tak, že jsem viděl sotva na pár kroků před sebe. Nevítaným vlezlým stínem se stal nejen dým, ale i puch. Nejednou se mi při odhalení spáleného těla zvedl žaludek.

Dnešní noční překvapení pro mne bylo druhým nejděsivějším zážitkem, jaký jsem do té doby zažil. Ruce se mi během celého boje neuvěřitelně klepaly a já měl co dělat, abych v nich udržel šavli a štít. Uši jsem měl sklopené ještě dlouho poté, co nepřátelé uprchli, a ocas naježený až do svítání. Naděje mě sice po celou dobu v mysli podporovala, sem tam po mně hodila i ustaraný pohled, ale ani to nepomohlo mé rozbouřené mysli se dočista uklidnit.

Utíkal jsem zrovna pro další vodu, když jsem se málem srazil se Zackem. Rychle jsme se vzájemně omluvili a bok po boku pospíchali k moři. Po zevrubné prohlídce šedého kočkodlaka jsem si oddychl. Pravou tvář mu sice hyzdil malý škrábanec, ale jinak se zdál v pořádku. I přesto, že nepřátelé opustili ostrov minimálně před hodinou, jsem potkal sotva půlku Felidaovy armády. Tísnivý pocit, že se některému z mých nových přátel něco stalo, mě doprovázel na každém kroku. Vždy, když jsem odkryl mrtvé tělo, jsem se modlil, aby se nejednalo o nikoho z mých blízkých. Nesměl jsem ale dopustit, aby mě strach úplně ochromil. V první řadě jsme museli uhasit nebezpečné plameny.

Na celém tom ponurém ránu nebyl nejhorší smrad, čoud ani můj tísnivý pocit. Nejhorší byl vzlykot a nářek pozůstalých ozývající se ze vzdálenější části pláže, kam se odnášela mrtvá těla. I z pláže o kus blíž se ozýval brek, jen tady se jednalo z většiny o slzy štěstí nebo z fyzické bolesti. V písku tam totiž leželi zranění kočkodlaci, o které se staraly kočky všech kmenů.

Krom nářků, praskání dřeva a občasných nadávek pobíhajících kocourů a vlků příroda úplně ztichla. Papoušci nezpívali, vítr nesvištěl, a dokonce i moře se na břeh vylévalo jen zvolna. Žádná ranní bouře ani vzdálené hromobití. Nahánělo mi to až tukaní kůži. Jako by se i příroda rozhodla poctít Bílé smutečním tichem.

Po nabrání vody do vědra jsme se Zackem uháněli mezi nyní už jen mírně doutnajícími sutinami na západ, kde hořelo několik posledních domů.

Najednou jsem však z pošramoceného obydlí po pravé straně uslyšel slabé volání o pomoc. Zpomalil jsem a nastražil uši. I Zack se téměř zastavil a nyní jen netrpělivě čekal na vysvětlení mé náhlé změny chování.

„Někdo tam je," oznámil jsem mu, když jsem si byl jistý, že se mé uši nepletly, a hlavou kývl k rozpadlému stavení.

Zack se rty staženými do přísné linky přikývl a položil vědro na zem. Oheň hasili i ostatní, nemuseli jsme tolik spěchat. Pro zavalené kočkodlaky byla ale drahocenná každá vteřina.

Jelikož jsem volání slyšel zatím jen já, vydal jsem se do ruiny jako první. Protáhli jsme se pod zhrouceným trámem a opatrnou chůzí se vydali napříč stavením. Po každém opatrném kroku jsme se zastavili a zaposlouchali. Nemohli jsme obcházet celý dům, jeho konstrukce se až nebezpečně prohýbala do středu a hrozilo, že se brzy zřítí přímo na nás. Teleportace mi byla nyní k ničemu. Kdybych se přemístil k raněnému, jen Felidae věděl, co by tam na mě spadlo.