Legendární bojovníci

28. kapitola

Amálie

Zrovna jsem se zvedala od jednoho z lehce poraněných koťat, když jsem za sebou uslyšela rozladěného Silvra.

„Pozor. S dovolením. Uhněte kepka."

Oprášila jsem si zakrvácené ruce do hadru zastrčeného za opaskem sukně a otočila se za ním. V tu ránu mi celé tělo zkoprnělo. „O můj Felidae, co se jí stalo?" zeptala jsem se s čistým šokem a dál s děsem hleděla na kočku v Silvrově náruči. Za tu dobu, co jsem pobíhala mezi zraněnými, jsem toho viděla už hodně, ale tohle... Její kdysi krásné bílé vlasy nyní tvořily zacuchaný šedivý chumel slepený krví. Ruce jí visely bezvládně ze Silvrovy náruče, na mnoha místech sedřené do masa a u několika prstů jí dokonce chyběly nehty. Podobně na tom byly i její nohy, jen na nich se ještě rýsovaly černé modřiny. Stejně barevný byl i její nahý hrudník. A její prsa...

Jaké hovado jí tohle udělalo!

Nejvíc mě ale zasáhl její pohled. Málem mě položil do písku. Ze zarudlých očí se jí řinuly slzy jako rambutany, a doslova přetékaly smutkem a bolestí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik bolesti v jednom pohledu. Ani jsem se neodvažovala domýšlet, co jí ti odporní dobyvatelé provedli.

Až když mi ji Silvr položil k nohám jsem uslyšela, že si povídala sama pro sebe. „Je má rodina v pořádku? Musí. Musí být. Já... já je poslala do bezpečí. Zima. Léto. Mlha. Max."

S hrůzou jsem se podívala na Silvra. S lítostivým pohledem přikývl. Ta zubožená kočka byla Nejvyšší Bílá.

„Miláčku, jsi v pořádku? Jsi úplně bílá," vytrhla mě ze vzpomínek mamka stojící u kádě s vodou. Leknutím jsem na židli nadskočila až placka s paštikou skončila na zemi. Rychle jsem se pro ni sehnula, položila ji na stůl a pořádně zamrkala.

Bílá. Jsi úplně bílá. Bílá...

Znovu jsem zamrkala a tentokrát si oči i promnula. „Jo, jo jsem v pohodě. Jenom... jenom jsem si na něco vzpomněla," odpověděla jsem a pokusila se na ni usmát. Jenže já se nikdy neusmívala, jako bych trpěla žaludečními křečemi, takže se ke mně mamka s povzdechem a smutnýma očima posadila. Zbytek rodiny pobíhal někde venku a shromažďoval každodenní výpravu k Bílým.

„Souvisí to s tou bitvou, že jo? Od té doby jsi strašně skleslá," zeptala se opatrně a moje packy schovala do svých. „Vyčítáš si smrt Tily? Jestli ano, tak nemáš důvod. Do vaší armády šla dobrovolně a byla v ní šťastná. Pokaždé mi vyprávěla, jaká jste úžasná parta. Že si tam s vámi připadá mladší. Od doby, co jí zemřel manžel, strašně ožila. Mám radost, že před smrtí zažila něco tak úžasného jako spolupráci kmenů. Teď už je s manželem u Felidaa a drží nám všem palce," zašeptala se smutným úsměvem, ale očí jí plály upřímností.

Tila, její dlouholetá přítelkyně, ten samý den jako maminka Zimy na následky zranění zemřela. Celá rodina ji oplakala. S Nejvyšší Bílou se jednalo o druhou velkou ztrátu v mém životě za tak krátkou dobu. Nebylo divu, že jsem pak každou noc usínala s brekem. A že by se jednalo o klidný spánek, to se taky říct nedalo. Neustále jsem se budila zalitá potem a vždy šátrala po nožích, abych se mohla bránit. Poslední noci patřily jednoznačně k těm nejhorším, jaké jsem kdy zažila. Kam se hrabaly noční můry před vylíhnutím Mráčka.

„Já vím, já vím, ale prostě... Proč si menseni vybrali zrovna nás?" zaskřehotala jsem hlasem nabitým emocemi a už si ocasem otírala první slzy. Díky veselým tréninkům jsem na svůj děs z blížící se války téměř zapomněla. Když ze mě ale po odplutí nepřátel vyprchal všechen adrenalin, který jsem na válku nashromáždila, stala se ze mě zase ta Amálie z prvního velkého zasedání a zrovna teď potřebovala akutně obejmout.