Legendární bojovníci

31. kapitola

Lisa

Výčitky mi nedávaly prostor k normálnímu myšlení. Stále jsem před očima viděla nenávistné pohledy Šelem a v uších mi zněly nadávky, co po nás v hlavní budově všichni křičeli. A už vůbec tomu nepomohl kolaps bratrů Modrookých. K výčitkám z odplutí mana, rozhádání Felidaovy armády a zničení našich příbytků se tak přidal ještě zdravotní stav Thomase a Silvra. Nebýt mých přátel, nevím, co bych si počala. Nejvíce jsem ale vděčila rodině Temných. Jací Nejvyšší by u sebe nechali bez protestů přespat prvorozenou z jiného kmene? Ti kočkodlaci měli zlatá srdce.

Po příletu na ostrov Temných jsem se ani nemohla Zaynovým rodičům podívat do očí. Vždyť se kvůli mně rozpadla Felidaova armáda! Nejvyšší mne však překvapili, hlavně tedy kočka, která mě vtáhla do teplého objetí a já se jí tam po chvilce rozplakala. Cítila jsem se úplně na dně. Její vřelé chování mi ale pomohlo se alespoň z části uvolnit.

Jelikož jsme se vrátili ještě téměř za světla, rozhodl se Zayn provést mě po hlavní vesnici a ukázat mi výcvik generála. Abych prý přišla na jiné myšlenky. Po cestě na nás koukal snad každý, koho jsme potkali. Pohled na Zemskou kočku se jim přeci jenom nenaskytl každý den. Za normálních okolností by mi zvýšená pozornost ani nevadila, ale po strastiplném dni jsem se neustále ošívala. Zayn to ihned vycítil, a proto si mě přitáhl co nejblíže k sobě a šeptal mi do ucha jen samá milá slůvka. Rázem jsem na zvědavé pohledy zapomněla.

Jedním z mých nejmilejších zážitků na ostrově Temných se stalo setkání s otcem Rozárky a Alex. Když jsem ho poprvé spatřila, vyskočila mi na pažích tukaní kůže. Byl vskutku obrovský a jeho pohled by si dokázal podrobit snad každého. Jakmile mě však Zayn představil jako svou přítelkyni lomeno prvorozenou a aktuálně i vyhnanou dceru Zemských, generálův obličej se dočista projasnil. Dokonce mi věnoval malou poklonu.

Zpátky jsme se vraceli již za tmy a s mnohem lepší náladou. I přes panující temnotu nás pronásledovaly udivené a zvědavé pohledy místních. Abych řekla pravdu, i pro mě to byl zvláštní úkaz. Kočkodlaci splývali s nocí a já tak viděla jen tváře a sem tam nějaké světlejší oblečení. Už jsme stáli skoro u domu, když mne napadl na můj vkus naprosto šílený nápad. Všimla jsem si totiž, že za námi již pár chvil šla skupinka koťat ve věku tak deseti let a obezřetně si nás, tedy spíše mne, prohlížela.

Jakmile jsem se nečekaně otočila, a za ruku tak otočila i Zayna, který se mě ptal, co to sakra vyvádím, koťata se šokem zastavila a jen na mne vyděšeně valila své velké oči. Pustila jsem Zaynovu ruku a pomalu se k nim s co možná nejmilejším úsměvem vydala. Na mysl mi stanula Thal a její někdejší řeč o místních obyvatelích. Nejvyšší by je neměli přehlížet. A jelikož jsem nevěděla, kdy se mi dostaví taková příležitost na domácí půdě, rozhodla jsem se ji využít tady.

Když jsem se krok za krokem přibližovala, ani sebou necukla. Jejich zvědavá očka si mě stále obezřetně prohlížela, ale k vyděšenému úprku se ani jedno z nich na štěstí nemělo. Byla odvážná. Rození bojovníci.

„Ahoj, jmenuji se Lisa," klekla jsem si před ně, načež ona o krok couvla. Nenechala jsem se tím však zastrašit a stále se na ně usmívala.

„Kdo jsi a proč se držíš za ruku se Zaynem?" optal se jeden malý kocourek a odvážně vystrčil bradu. Jmenovaný stojící za mnou se nahlas uchechtl.

„Jsem ze Zemského kmene a také Zaynova přítelkyně," odpověděla jsem mu a vysloužila si tak samé překvapené výrazy. Bylo zvláštní vyslovovat slovo přítelkyně. Znělo to tak hezky, až mě z toho hřálo u srdce.

„To je blbost, Zayn nemá přítelkyně," vyrukoval jiný kocourek a jmenovaný za mnou se tentokrát málem udusil vlastní slinou. Zato já se jen o to víc usmála.