Legendární bojovníci

Epilog

Manželský pár se již přes pět dní plavil na malé dřevěné loďce Tichým oceánem. Zdatný muž, který na vodě strávil většinu života, opět povolil plachtu a loď se díky příznivému větru vydala dále na východ. Zdálo se, že jim počasí přálo. Slunce se jen občas skrylo za mraky, aby pro manžele vytvořilo vítaný stín, a silný vítr jim jako by sám od sebe určoval cestu. Pomocná pádla po celou dobu ležela nedotčeně na podlaze.

„Muži, plavíme se již vskutku dlouhou dobu a ty jsi mi stále neprozradil kam. Zásoby pitné vody pomalu dochází a mne už nebaví chodit na toaletu na ten zpropadený hrnec," postěžovala si mladá žena a na důkaz svého rozhořčení ukázala na plechový hrnec přiklopený poklicí na druhé straně jejich nevelkého plavidla.

„Drahá, opět ti říkám, že se nám taková cesta vyplatí," muž se usmál na svou nyní mračící se ženu a z velkého pytle u svých nohou vytáhl dalekohled. Přistoupil s ním k přídi a s mapou v druhé ruce se podíval skrz něj.

„Co to je?" zeptala se zvědavě žena a opatrně vstala z lavice u kormidla. Nehodlala opět spadnout kvůli vlnám jako motovidlo, a tak se přidržovala zábradlí podél obvodu lodě. Ušla čtyři kroky, kterými zároveň přešla celé jejich plavidlo, a postavila se vedle svého manžela.

„Dalekohled," řekl prostě muž a s úsměvem se na ni otočil. Kvůli své výšce se musel na svou ženu koukat dolů. To jí ovšem nehodlal nyní připomínat, mohl by totiž skončit ve vodě i s dalekohledem. „Když se přes něj podíváš, uvidíš vzdálené předměty. Nyní třeba pevninu."

„Mohu?" zeptala se zaujatě, a aniž by čekala na svolení, předmět vzala do rukou a přiložila si konec duté větve k oku. A vskutku! Uviděla vzdálenou pevninu.

Po chvilce již muž zručně uvazoval loď ke kmenu palmy, zatímco jeho žena z ní vyndávala náklad. Pytel s nádobím, co doma byl navíc, plátěná taška s několika prázdnými svazky, vaky s jídlem, čutory se zbytky vody a samozřejmě pár kousků oblečení.

„Přeci nebudu chodit ve stejných šatech několik dní za sebou," argumentovala žena, když v jejich skromném domku nacházejícím se kousek od hlavního přístavu Indie balila věci na cestu.

„Nyní už mi prozradíš, kde to jsme, Pime?" zeptala se manžela se založenýma rukama. Muž si zrovna přes rameno přehazoval pytle, zatímco jeho žena nesla pouze tašku s papíry a deníky.

„Jsme na souostroví, díky kterému jsem poznal guvernéra Coena," prozradil tajemně, ale dál se vyhýbal jejímu planoucímu pohledu. Věděl, že by jí stačil jeden smutný pohled a našpulené rty, a prozradil by jí vše. A tím by zkazil překvapení.

Mladé ženě jeho odpověď samozřejmě nestačila. Celé dny ji napínal a ona už toho měla dost. „Vždyť jste se potkali na ostrovech Banda. Nebo jsi mi snad lhal, můj milý?" pronesla na oko sladkým hláskem.

Pim se krátce zasmál. Miloval svou ženu a neustálé dohadování s ní. Možná proto ji tak často škádlil. „Nelhal, má drahá. Ale díky zdejším obyvatelům jsem se na Banda ostrovy dostal," přivinul si ji k sobě a jemně políbil, aby umlčel její další dotazy. „Pojď. Představím vás."

A tak ruku v ruce šli. Jakmile našli první cestičku táhnoucí se do pralesa, zabočili tam a putovali dále na východ. Žena několikrát zakopla a nejednou vykřikla po objevení hada či velkého pavouka, díky čemuž tuto cestu začala čím dál více proklínat. Zato její muž byl v sedmém nebi. Stále se usmíval, a to i přes to, že ho žena zasypávala různými druhy nadávek, které se k tak křehké duši vůbec nehodily.

„Liesbeth, až objevíme první vesnici, nech mluvit mě. A prosím," otočil se na svou ženu, která šla hbitě vedle něho a zrovna si do svého deníku psala o zatím příšerné cestě, „nevyváděj. Obyvatelé těchto ostrovů nemají s lidmi moc dobré zkušenosti..."